sobota 26. září 2015

Jiří Bouda .:. Poutnický deník

Určitě to znáte ... procházíte se uličkou mezi regály s knihami, prohlížíte si jejich hřbety a čekáte, až vás kniha sama osloví. Až se ten hřbet rozzáří, sám jakoby se trochu povystrčil z úhledně zarovnané řady ostatníh hřbetů a neslyšně sykl "tady jsem". Takhle si nás vybírají knihy. Ne my je, ale ony nás.


Je to už dávno, co si mě Poutnický deník vybral.
Narazil jsem na něj v našem knihkupectví a od té doby jej pravidelně beru do ruky, listuji jeho stránkami, hladím obálku (má reliéfní ražbu, je co hladit) jako kotě, které člověk venku pravidelně potkává, ale které patří sousedům.
Potěším se tou jeho fyzickou přítomností, ale nakonec jej vrátím zpět do regálu mezi ostatní.

Jsem myšlenkový cestovatel, fascinují mě příběhy novodobých poutníků. Fascinují mě lidi, kteří za sebou nechají svoji minulost, svůj veškerý život nacpou do turistického batohu a vyrazí na Cestu. Rád je doprovázím prostřednictvím popsaných stránek a obrazů a když před sebou vidím nápis Poutnický deník, v duchu spatřím všechny ty možnosti. Jsem totiž i letitý zapisovatel deníků svých. Prostě cítím, že tahle kniha, tenhle deník, je určený přímo pro mě. Toužím po té knize déle než rok! Až teď, díky nabídce od Dobré knihy.cz mi konečně dělá společnici a mám ji doma. Splnila nakonec mé očekávání?

Jiří Bouda na začátku své knihy píše:
"Tulák by se ve mně asi neprobudil, nebýt nemoci a nečekaného odchodu mé ženy Jany. Celý život toužila po zájezdu do Španělska. Bohužel se nám to nepodařilo. Buď nebyl čas, nebo nebyla příležitost. Když onemocněla skrytou a zákeřnou chorobou, zcela náhodou jsem vyslechl v rozhlase závěr rozhovoru s někým, kdo vykonal cestu na kole do španělského poutního města Santiaga de Compostela. A tak na památku Jany podnikám tuto pouť a doufám, že mi zdraví a síly postačí, abych cestu dokončil. A když stačit nebudou, cestu přeruším a po zdravém odpočinku dokončím třeba za rok. Pojedu tak, jak mi to chuť, nálada a počasí dovolí; nechci překonávat nějaké rekordy rychlostní, vzdálenostní nebo vytrvalostní. Cestu jsem si naplánoval, abych se vyhnul velkým horám, takže nepojedu žádnou „klasickou“ poutní cestou, ale aby to bylo (vzhledem k mému věku) nejméně namáhavé. Dejž Pán Bůh, abych ve zdraví dojel."

A tak jel. Jel na svém starém kole Favorit, beze stanu, jen s pár věcmi a dobrodružným postarším srdcem. Ale hlavně se skicákem a s deníkem, kam si svoji cestu zapisoval.
Pan Bouda je umělec a jako takový se vyjadřuje hlavně obrazy. A většina ilustrací v deníku vydá za spousty slov psaných.
Talent na malování je očividný. Však to bylo také to první, kvůli čemu jsem tuto knihu tak často do ruky bral.
Malůvky doplňuje sbírka razítek z míst, kudy pan Bouda jede a spolu vytvářejí ideální společníky v grafické podobě knihy.
Vypadá to spolu prostě nádherně a zážitek umocňuje vhodně zvolený font, který vzdáleně napodobuje rukou psaný rukopis, přesto se pořád pohodlně a plynule čte.
Prostě a jednoduše, Poutnický deník je vzhledově nádherná kniha. Tečka.
Jenže co by to bylo za knihu, kdy v knize nebyly písmenka, která se druží do slova a vytvářejí věty. A ty věty by měly vytvářet myšlenky a ... a v tom je to "ale".
Jiří Bouda je obdivuhodný umělec a jeho cesty na kole budí respekt. Hlavně jsou i inspirací a v malých i přerostlých klucích (a věřím, že to platí i u holek) zapaluje pochodeň, která by tak moc chtěla svítit na cestu naši. Je příkladem vhodným k následování ... ale není spisovatel. Je mi líto, že to takto musím říci, ale chci-li být upřímným, říci to musím.
Možná si za to můžu sám. Když slyším slovo "deník", hned si za něj doplním slovo "myšlenky". Vzbuzuje to ve mně zvědavost a slyším všechny ty vnitřní rozhovory autorů deníků, které vedou sami se sebou.
Možná jsem jen zaujatý (protože své deníky tak sám vedu) a ostatní lidé to tak nemají, ale já v deníku očekávám hluboké osobní myšlenky. No dobře, nemusí být hluboké, ale osobní a vnitřní by být měly.
Jiří Bouda píše o tom, co měl k snídani. Píše o tom, zda jel z kopce nebo do kopce. Píše o tom, co měl k obědu. O tom, jaké bylo počasí. A píše o tom, co měl k večeři.
Také popisuje kde spal a koho tam potkal. Ale ani slovo o tom, jak se cítil uvnitř sebe. Na co myslel. Nepsal o svých démonech, nepsal o svých pocitech. Psal o vínu a trochu o kraji, kterým projížděl.
Psal o ceně ubytování a o tom, kde všude si zapomněl říci o razítko.
A já se tak trochu cítil okradený. Asi je to tím, jak dlouho jsem kolem téhle knihy chodil.
Představoval jsem si, co všechno v ní najdu a jak se budu pročítat myšlenkami inspirativního člověka na cestách. Jak mě cestovatel pustí do své hlavy a ukáže svojí duši.
Todle očekávám od deníků. Jiří Bouda ale takový není.
Je úžasný malíř a nadšený cyklista brázdící na kole Evropu, není ale duševní spisovatel. Je zapisovatel. Jeho zápisky se čtou pěkně, plynule, ale chybí v nich energie, ve kterou jsem doufal.
Skoro bych chtěl kacířsky říci, že je to jídelní lístek doplněný krásnými obrázky a informacemi o probíhající cestě.
Nemusí to být na škodu, ale čtenář by s tím měl počítat, než se pustí do čtení.
Nechápejte mě prosím špatně. Ta kniha je opravdu krásná a spoustě lidem dá to, co od ní očekávají. Jen já jsem trochu zklamaný z toho, že jsem v ní nenašel to, co jsem v ní hledal ... intimnost.
Protože ta pravá, syrová intimnost knize chybí.

POUTNICKÝ DENÍK
Napsal a ilustroval Jiří Bouda
288 stran na luxusním papíru
Formát 150 x 244 mm
Celobarevná, pevná vazba, reliéfní ražba
Vyšlo v květnu 2014
Vydalo nakladatelství CYKLOKNIHY s.r.o.

Více obrázku, ve velkém rozlišení, najdete na ArtForum

 Knihu můžete zakoupit třeba na Dobrých knihách.cz

čtvrtek 24. září 2015

Jak jsem si nenechal podepsat knihu od Davida Lagercrantze

Vyjití čtvrtého dílu Milénia (knihy inpirované serií Stiega Larssona) s názvem Dívka v pavoučí síti, nemohlo žádného knihomola minout. Už dlouho jsem nezažil takovou reklamní kampaň na knihu.
Sociální sítě toho byly plné a každý netrpělivě očekával, jak velký průšvih to bude. Vždyť pokračovat v díle, jehož autor umřel po třetím díle, to se tak moc často nevidí.
Každopádně, je to tu a na pultech knihkupectví leží nová kniha s punkerskou Lisbeth na obálce.

Kniha vyšla a já, jako velký fanoušek Lisbeth Salanderové, mám radost.
Těším se na knižní postavu, kterou jsem si tak nekriticky oblíbil a která se zapsala do nejednoho srdce čtenářova. Jen koupi knihy prozatím odkládám. Noční stolek se prohýbá pod jinými nepřečtenými a vše má přeci svůj čas.

Jenže! Můj čas pro Dívku v pavoučí síti přišel dříve, než jsem čekal.
Nastal asi tak před měsícem, když mi došla pozvánka od nakladatelství HOST na tiskovou konfercenci s jejím novým autorem, Davidem Lagercrantzem.
Cítil jsem se poctěn. Nestává se mi každý den, aby mě někdo zval na Švédské velvyslanectví na pokec s autorem, který je momentálně asi největší superstár knižního světa.
Tak trochu jsem se cítil nepatřičně, když jsem pozvání potvrzoval, ale říkal jsem si, že příležitosti se mají využívat.

"Ženo moje, jedeme do Prahy! Já Ti říkal, že moje čtení není ztráta času, teď ti zajistilo výlet" ;-)

Jen ke knize jsem se dostal až tři dny před odjezdem. No co, snad nás hned před vchodem nebudou zkoušet ze znalosti tohoto dílu a neodhalí mě jako podvodníka. Prvních sto stránek už mám za sebou a můžu upřímně říct, že průšvih to není.

Nastal den D, já stojím ležérně opřený o roh kostela před ambasádou a ťukám zprávu do mobilu ženě, která sama lítá po Staré Praze a užívá se výletu. Přímo přede mnou zastaví auto, otevřou se zadní dveře a z něj vyleze rozesmátý David. Pevně se mi podívá do očí, řekne "Hello" a už už mi podává ruku, ale předběhl ho nějaký maník od televize a zhatí mi můj zážitek dne.
A tak jen tak koukám a měřím si pohledem člověka, který se stal přes noc hvězdou. On i jako slavná hvězda vypadá. Charismatický, sebevědomý, přesto působící skromně ... muž na svém místě.

Projdu bezpečnostní prověrkou (řeknu paní u dveří své jméno - Maaristaana tam nemají, tak musím použít své civilní jméno), nechám si nalít kávu od velvyslankyně (takové moje soukromé fopa, ale když ona tam tak blbě stála a tak trochu se nabídla) a už sedím na židličce v útulné místnosti, kde běžně sedávají prezidenti, knižní hvězdy a knižní blogeři. Kolem mně si všímám asi třech naklonovaných mladých Gillmorových děvčat s novinářskými poznámkovými sešitky a připadám si jako kluk, který není na svém místě. Tak jsem taky vytáhl notýsek a tvářil se děsně profesionálně.

Pak začala tiskovka. Na Davidovi je vidět, že takových tiskovek už absolvoval stovky, je příjemný a uvolněný, usmívá se, směje se. Novináři kladou chytré otázky, autor chytře odpovídá a já si přemýšlím nad rolí spisovatele. Myslím na to, že ikdyž je tahle kniha napsaná na zakázku a že je to jeden velký byznys, tak mně to vůbec nevadí. David Lagercrantz je vlastně jen obyčejný najatý dělník, dělník pera, ale je natolik talentovaný, že to kultu Milénia vůbec neuškodilo. Možná i naopak.
Poslouchám jeho vyprávění o schizofreních pocitech ze psaní, poslouchám o přísných bezpečnostních opatřeních, které psaní doprovázelo. David vypráví o svých rituálech (vstává brzy ráno a při psaní si brouká, aby cítil, že text má rytmus) a odvádí moji mysl k přemýšlení nad běžným dnem spisovatele, nad kterým visí pomyslný meč kritiky, jež se jej chystá setnout. David mluví o strachu a nervovém zhroucení, dělá si legraci z psychiatrických léčeben a mně se vybavuje Stephen King a Jack Nicholson coby šílený spisovatel v odříznutém hotelu.
Jak blízko k němu mohl (a může) mít David Lagercrantz? Omlouval se za svojí únavu, vysvětloval fakt, že je stále na cestách a svým způsobem již skoro neví, kde je. Přesto vše ale působil přátelským a energetickým dojmem, jako člověk, který si vše tohle užívá. Profesionál po všech stránkách.

Za hodinu bylo po všem. Rozloučil se a hned se na něj sesypaly novináři s kamerami, fotografové s velkými foťáky, strkali si jej před sebou, bylo to samé "Davide sem a Davide tam".
Chvilku jsem postával schovaný v rohu, nesměle pokukoval s jeho knihou v batohu a myslel na to, že chci autogram. A přišel jsem si jako jediný, kdo si na autogram myslí.
Profesionální novináři diskutovali mezi sebou, Gilmorova děvčata někam zmizela a já se rozhodl je následovat.
Řekl jsem "Hello" velvyslankyni, s úsměvem na ní mávl a šel jsem hledat manželku do pražských ulic s nepodepsanou knihou v batohu.

Mimochodem ... miluji ten pocit, když jsem si do našeho rodinného kalendáře mohl k dnešnímu datu napsat velkým a tučným písmem: "TISKOVKA". Tak snad mě zase někdy někdo pozve ...

neděle 20. září 2015

Mike Rohde .:. Příručka skečnoutingu

Protože máme doma školního druháčka, je pro nás měsíc Září symbolem začátku školy. Symbolem brzkého vstávání, svačin a dělání domácích úkolů po večerech. Však to znáte.
Aby v tom syn nebyl sám, i já jsem pojal tento měsíc zodpovědně a rozhodl se sebevzdělávat.
Razítko na balíku od Melvilovců mě varovalo, že mi přišly "Knihy, které mi změní život", a já si mohl vybírat společnici na dlouhé podzimní večery. Přišly mi totiž knihy dvě.
Příručka skečnoutingu a Od nuly k jedničce. Jedna hezčí než druhá.

Obrázek převzatý z www.melvil.cz
Protože se má začínat pomalu a zábavně (školní rok je teprve na začátku), vybral jsem si tu s vícero obrázky ... no dobrá ... tu, co má v sobě jen samé obrázky :-)
Elegantní, krásná, voňavá.
Úžasná na omak, příjemná. Velikostně akorát do ruky ... ano, pořád píšu o knize.
Jedna z nejhezčích knih, co tento měsíc držím v rukou ;-) Člověk má hned chuť si s ní někam zalést a být s ní o samotě ...

Takže co tu máme?
Skečnouty ... jak to člověku neznalému přiblížit? Jednoduše řečeno, skečnouty jsou čmáranice, které vznikají při nudných (ale samozřejmě i při těch zábavných) poradách, přednáškách a schůzkách.
Skečnouty jsou to, co snad každý z nás někdy v životě alespoň jednou udělal. Při dlouhém monotóním telefoním rozhovoru s mámou vzniklo jistě spousta čmáranic na kousku papírku. Při vyučování se na okrajích učebnic objevilo nespočet nakreslených prasátek a více či méně sprostých obrázků. Při dlouhých poradách se v poznámkových sešitech objevila nejedna karikatura přednášejícího. To vše je předzvěst skečnoutu.
Skečnout je toto vše a ještě něco k tomu navíc. Řád. Uvědomění si. Využití načmáraných obrázků k tomu, aby si člověk z porady či přednášky odnesl více. Aby si více zapamatoval. Aby si vybavil více podrobností, až se bude poznámkami z přednášky někdy zase probírat.


Tato kniha se vám pokusí ukázat, že jde dělat své poznámky zábavnější a hezčí. Pokusí se vás přesvědčit, že ikdyž nezvládnete nakreslit rovnou čáru, tak i vy můžete mít poznámky úžasné a čas na poradách budete trávit kreativněji a zábavněji a snad si z nich odnesete i více než jen hořkou chuť kafe a bolavý zadek od sezení na nepohodlné židli.
Naučí vás pracovat s různými druhy písmen, využívat symboly a zkratky, které vám pomůžou zapisovat si své myšlenkové mapy.
Prostě vás tato kniha může inspirovat k tomu, že si porady a besedy užijete.
Záleží jen na vás, zda na tuto hru přistoupíte a propisku vyměníte za lepší pero, fix či pastelku.
Meze kreativity se nekladou, vše je jen na vás a na vaší touze jak si zaznamenat pádící myšlenky a postřehy.

Takže asi tak ... toto jsou +/- skečnouty. No a jaká je kniha? Je barevná, je veselá. Kreativita a nadšení z ní přímo číší. Křičí a huláká, volá po fixu a sešitu.
V hlavě čtenáře zobrazuje obrázky, které naznačují, jak by asi vypadaly výsledné čmáranice, kdyby si i čtenář při čtení dělal poznámky. Dokonce kniha dává i prostor pro názorné ukázky a jsou tu okénka pro naše vlastní pokusy. Moc pěkně udělané, moc pěkně připravené.

Jenže mi během čtení na mysli vyskočilo jedno jediné ALE.
Ikdyž se kniha snaží čtenáře přesvědčit, že je pro každého, ve skutečnosti to tak není.
Tvrdí se tu, že nemusíte umět kreslit, nemusíte mít výtvarné cítění, přesto dokážete své poznámky udělat hezčí a zábavnější. Ne. Nemyslím si to. Člověka bez kreativního cítění ta kniha nikam neposune. Ani mu nemůže.
Člověka bez kreativního cítění totiž ani nenapadne, proč by měl mít své poznámky kreslené, barevné a svým způsobem dost zmatené. Neuvidí ten důvod. Vlastně tu knihu ani nedočte, protože pro něj bude nudná.
Číst si o šipkách, tlustém a tenkém, malém a velkém písmě. Šrafování. Vybarvování. Ne, pro člověka bez estetického cítění to bude ta nejnudnější kniha na světě. Nedá mu opravdu vůbec nic.
Člověk, který si běžně při poslouchání po papíře nečmárá, nezačne ani po přečtení této knihy. Možná to zkusí, ale nezůstane u toho. Není to tak, jak autor tvrdí. Není to kniha pro každého.
Pro koho tedy je?
Vlastně je pro ty, kteří už něco podobného dávno dělají. Píšou si deníky, na poznámky používají drahé diáře a fixy, které na maloměstě neseženete. Je pro lidi, kteří mají jistý styl. Mají rádi hezké věci a svůj život vidí jinak, než běžný obyčejný člověk. Je určená pro lidi kreativní.
A v tom je trochu ten paradox. Je to kniha, kterou kreativní člověk vlastně nepotřebuje, protože již dávno má svůj styl a popisované rady zná a již nějakou dobu je používá. Ale právě proto z ní může mít opravdovou radost. Bude mezi svými. Pravděpodobně se nechá inspirovat a nějakou tu poradu to zkusí jinak. Podívá se na svojí kreativitu pohledem jiného kreativního člověka.
A do knihovničky si vloží další pěknou knihu, která návštěvám dá najevo, že majitel je člověk dívající se na svět očima kavárenského povaleče ;-)
Ale fakt je pěkná, přesvědčte se sami!

Příručka skečnoutingu
Napsal a ilustroval Mike Rohde,
přeložil Jan P. Martínek
Vydal Jan Melvil Publishing v roce 2015
Vydání první, 221 stran
www.melvil.cz
www.mitvsehotovo.cz