pátek 24. července 2015

Vlastina Svátková .:. Sama sebou

Mám strašně rád, když mě dokáže kniha překvapit. Když se ukáže, že klame tělem a je v ní mnohem více, než titulní strana napovídá. Více, než od ní člověk očekává.
Vlastně jsem si ji v knihovně zapůjčil úplnou náhodou. Jako by si mě sama vybrala.
Na hřbetě stojí název Sama sebou a pod tím nalepený štítek knihovny se zkratkou jména autorky. To aby se kniha snázeji zařadila na své místo. SVÁ tam stálo. Sama sebou a SVÁ. Já vím, že je to blbost, ale já si takových blbostí všímám.

Vytáhnu ji z řady a díky obálce málem zase zasunuji zpět. To asi nebude kniha pro kluky. Ale nakonec stejně zalistuju.
Něco zaujme a čas naznačuje, že končí moje polední pauza a já musím zpět do práce. Není čas hledat něco lepšího a tak odcházím s touhle útlou knihou.

Ještě ten den ji málem celou přečtu.
Nejde přestat.
Našel jsem něco, co jsem nečekal.
Našel jsem myšlenky, se kterými souzním, našel jsem otevřenou duši, tak upřímně lidskou, až to překvapuje. Mám rád osobní deníky. Blogové zápisky popisujicí úvahy autorů. Mám rád lidi, kteří se nebojí otevřít se světu a přes psané slovo jej pustit k sobě. Obnažit se.
Vlastina Svátková se v téhle knize obnažila dost. Píše o svých dětech, o rozvodu, o lásce. O sobě.
Píše tak přirozeně a lehce. Plynule. Jako by člověk ani nečetl slova, ale rovnou si prohlížel myšlenky. A nacházel v nich ty svoje. Nevyřčené, ale přítomné.
Každý článek ... kapitola, je zakončena názvem písničky, který asi autorku inspiroval, zaujal.
Na mobilu nacházím zmíněné skladby a pouštím si je ke čtení. Doplňují atmosféru, umocňují zážitek.
Výborný nápad, přibližují autorku a čtenáře o to více k sobě.
Čtu pomalu a vstřebávám slova. Nikam nespěchám. Chvílemi přestávám a koukám do blba, přemítám.
Nepamatuji si, kdy naposledy jsem dočetl knihu a měl chuť ji začít číst znovu od začátku.

Ne snad pro její objevnost, nebo pro originalitu.
Ale pro tu obsahující intimnost ženské duše. Obyčejnost a lidskost. Upřímnost. Člověk se při čtení cítí příjemně i přesto, že autorka popisuje pocity ze svého rozvodu. Snad je to proto, že píše rozumně. Citlivě. Bez přetvářek.
Snad je to proto, že není hysterická. Obviňující.
Působí tak vyrovnaně při popisování své nevyrovnanosti, až to má na člověka uklidňující dojem.
Moc těžko se to popisuje.
Jisté ale je, že jsem dočetl knihu, která mě opravdu překvapila. A jak jsem řekl už na začátku, mám rád knihy, které mě dokáží překvapit.
Tahle mě přímo nadchla.

Pokud neradi kupujete zajíce v pytli, zde je malá ochutnávka :-)
http://psychologie.cz/zkouska/
a nebo starší autorčin blog:
http://vlastinasvatkova.blog.sme.sk 

Příjemné čtení, přeji ;-)

Sama sebou
Napsala Vlastina Svátková
Jazyková úprava Marcela Nejedlá
Vyšlo ve vydavatelství SPN - Mladé letá, s.r.o.
www.mladeleta.sk
Vyšlo v čestině i slovenštině
Vydání první
2014
132 stran
www.vlastinasvatek.eu

pátek 17. července 2015

David Michie .:. Dalajlamova kočka

"A Dalajlamovu kočku znáte?", zeptala se mně, když jsem přemýšlel, kterou knihu si poslechnout jako další.
Neznal jsem.
Vlastně se ani své neznalosti nedivím, protože obálka knihy mi příjde tak nehezká (a nemužská), že bych po ni sám od sebe nikdy nesáhnul. Nevzal bych ji do ruky i přes to, že mám doma kočky dvě a příjdou mi jako nejbožejší stvoření na světě. Prostě a jednoduše ... ta obálka by mi žádnou knihu nikdy neprodala :-)
Což, jak jsem později zjistil, by byla docela škoda.

Dalajláma je pro mě ten hodný strejda z hor, který kolem sebe šíří lásku a štěstí a pokud tedy má mít nějakou kočku, bude to určitě kočka, které se vyplatí naslouchat.
Přeci jen ji v kožichu drbe "svatý muž", vykládá ji při tom kdejaká moudra a pokud spojíme kočičí povahu a budhistické učení, zákonitě musíme získat mix, který nás pobaví a zároveň poučí.
A také, že ano.
Naštěstí, a jsem tomu opravdu rád, se nejedná jen tak o obyčejnou povrchní zábavu, s lacinými vtípky, ale o knihu (svým způsobem) moudrou.
Dalajlamova kočka je obyčejné kotě z ulice, kterou zachránil pán, k němuž vzhlíží miliony lidí z celého světa a který si ji vzal k sobě domů. Milá kočka pomalu roste, spí na parapetu Dalajlamova okna, poslouchá rozhovory, které se v tomto zvláštním domě vedou a Dalajlamu miluje. Také pomalu poznává okolní svět, jeho obyvatele a moudrost budhistického učení. No a my se samozřejmě, díky vyprávění téhle chlupaté kočky, spolu s ní nenásilně dozvídáme dávné pravdy o tom, kterak být šťastný a jak se vyhnout utrpení.
Vlastně si při poslouchání ani neuvědomujeme, že je nám do srdcí vkládáno nějaké učení.
Poslouchat vyprávění kočky hlasem Ivany Jirešové je tak příjemné a uklidňující, že pokud by kočky někdy měly mít lidský hlas, bude to bezpochyby hlas podobný právě herečce Jirešové ;-)
Koneckonců, posuďte sami, zde je ukázka

Dalajlamova kočka mi dělala společnost hezkých pár dní a vytvářela mi uklidňující obrazy v mysli.
Vrcholky velehor, budhistické chrámy, pomalu se pohybující mnichové ve svých dlouhých pláštích.
Myslel jsem na již zmiňované štěstí, myslel jsem na laskavost, myslel jsem na lásku.
Kniha mě nepřevracela na žádnou víru, nikam mě netlačila, jen mi vyprávěla obyčejný příběh, kde se vlastně nestalo nic zvláštního, jen popisovala obyčejné dny lidí, kteří žijí své malé životy, dost podbné těm našim.
Celá nálada knihy, hlas vypravěčky a její vypravěčské tempo, na mě působila ... laskavě. Ano, to je to správné slovo. Dalajlamova kočka je kniha laskavá a při poslouchání se čtenář/posluchač cítí uvolněný a nějakým zvláštním způsobem odpočatý. A to já dokážu ocenit. Obzvláště, když mi na nohách leží moje dvě kočky a já je můžu drbat mezi ušima :-)


Dalajlamova kočka
Napsal David Michie
Z anglického originálu The Dalai Lama's Cat přeložila Petra Vlčková
Namluvila Ivana Jirešová
Délka čtené knihy 6 hod. 33 min.
Vydalo nakladatelství Synergie Publishing SE v roce 2015

Audioknihu si můžete zakoupit třeba ZDE ;-)

úterý 14. července 2015

Cheryl Strayedová .:. Divočina

Když jsem poprvé viděl film s Reese Witherspoon "Divočina", byl jsem zvláštním způsobem nadšený. I když se nejedná o dílo, které by přepisovalo filmové dějiny a umisťovalo se na předních příčkách návštěvnosti, film obsahoval něco, co mě hodně oslovilo.
Něco, co zahrálo na mojí vnitřní duševní strunu. Dobrodružství? Divokou přírodu? Hezkou holku? Ne ...
Vlastně to byla ta touha hlavní hrdinky po změně. Nutnost něco udělat pro zachování si vlastního života.
Pomyslný tlustý fix, kterým člověk udělá vymezující čáru a oddělí svůj život na "před tím a po tom".
Mám rád příběhy o (a od) lidí, kteří se zvednou ze svého dna a vydají se vstříc k vrcholu. Mám na nich rád ty vnitřní rozhovory protagonistů, rád sleduji jejich změnu osobností.
No a o tom ten film je.
Jenže znáte to, pusťte knihomolovi film, který jej oslovil a on začne pátrat po knižní předloze.
Vždyť je to jen film, v knize toho musí být o hodně víc!
Vždycky je tam něco víc!

Proto jsem neodolal, když mě internetové knihkupectví Dobré knihy.cz oslovilo, zda si nechci přečíst nějakou knihu z jejich nabídky. Bylo to pár dní po mém třetím shlédnutí filmu a zvědavost na knihu dosáhla hranice, kdy už se s tím něco musí udělat.
Měl jsem radost, když jsem si na jejich eshopu všiml dvou vydání. Nového (s filmovou fotkou) a starého (s obrázkem boty). Boty, ve které Cheryl Strayedová svojí pouť podnikla a kterou po cestě ztratila. Nebylo nad čím váhat. Nemám rád filmové obálky na knihách a ta bota knihu pěkně vystihuje.

Na čtení téhle knihy bylo zvláštní to, že mě táhla pořád ven. Jakoby nechtěla, abych ji četl v uzavřených místnostech. Když jsem ji nevzal na zahradu, tak jsem ji v batohu táhl do lesa, abych alespoň na chvíli zalezl pod strom a přečetl pár stran. A když se jí nepodařilo dostat mě na výlet, tak mě vytáhla alespoň na balkón. Ano, ta kniha v sobě prostě má touhu po cestě. Po výletě. Po otevřeném nebi.
Čtenář úplně cítí to mravenčení v nohách a svojí touhu vyrazit do dáli. Když ne vyřešit si svoje vnitřní pnutí, tak prostě poznat kousek světa. Klidně i toho světa za humny. I když Cheryl barvitě popisuje útrapy chúze, tu bolest, špínu, únavu. Rozedrané nohy. I přesto všechno na čtenáře dýchá chuť obout si boty a vyrazit také. Možná je to tím, že se autorce podařilo mezi ta slova, popisující její útrapy, umístit i dobře viditelný obraz uzdravující se duše. Protože uzdravení duše je cílem její cesty. Vstání z popela. Odpuštění si sama sobě.
Čtenář má možnost seznámit se s myšlenkami obyčejného člověka, ženy na cestě a sledovat její vnitřní přerod.
Stejně tak, jako film nepřepisuje filmovou historii, ani kniha nezáří filozofickými úvahami o životě a smrti a nestává se biblí duševních rozhovorů. Na to je Cheryl Strayedová až moc stejně obyčejná, jako jsme my. Ale právě tento fakt dodává knize důvěryhodnost a možnost autorce její upřímnost uvěřit. Stát se jejím neviditelným spolupoutníkem a během čtení zkoumat vlastní krajinu duše, mít tu možnost zprostředkovaně otevřít zavřené dveře a nahlédnout dovnitř sebe.

Nebo alespoň mně se to díky Divočině podařilo a jsem za to moc rád. Vlastně jsem díky ni i ty boty obul a vydal se na několikahodinovou pěší procházku. Ne snad proto, abych se přiblížil její cestě, ale proto, že jsem pochopil, že nám chůze pomůže utřídit si myšlenky. A utřídit si myšlenky je dost často skvělá věc ;-)

DIVOČINA
Napsala Cheryl Strayedová
Z anglického originálu Wild přeložila Naďa Špetláková
Obálku zhotovila Jana Šťastná
Vydala Euromedia Group, k.s. - Ikar
Vydání první
Počet stran 400

Koupíte třeba zde: www.dobre-knihy.cz