Paměti imaginárního kamaráda jsou pro mě prozatím nejlepší knihou tohoto roku a rozhodně se dostávají do pomyslného žebříčku mých nejoblíbenějších knih.
Ne snad proto, že by "Paměti" změnily moje vnímání světa, že by odhalily něco doposud skrytého, nebo že by otevřely v mé mysli netušené rozměry a myšlenky.
To vůbec ne ... moji pozornost si získaly hlavně kvůli originálnímu příběhu. Tomu kouzlu vlastní fantazie. Představám a možností vytvářet si vlastní světy. Kvůli možnosti naprosto uvolněnému dennímu snění. Prostě a jednoduše, ta kniha je mi tak moc blízká, i přes to, že já jsem nikdy žádného imaginárního kamaráda nestvořil ... nebo si na něj alespoň nepamatuji.
Je chytrý a domů nosí ze školy moc pěkné známky, ale jako každé dítě, má své mouchy. Třeba nemá rád, když se ho někdo dotýká. Přímo nesnáší, když se něco děje jinak, než očekává. Vše musí mít svůj zajetý řád. Nemá rád, když na něj mluví někdo cizí a nedokáže řešit problémy. Nedokáže si poradit s rozhodnutím, zda si vzít ráno modré nebo zelené tričko. Občas je toho na něj všeho moc a aby se mu nepřetížil mozek, tak se prostě vypne ... zasekne. Uzavře se do své mysli, zůstane ve svém vnitřním světě.
A Budo je jeho kamarád. Kamarád, který mu pomáhá vyznat se v tom našem chaotickém světě. Budo je jeho jediný kamarád ... imaginární kamarád.
Celou knihou nás provází právě Budo. Jsou to jeho paměti a vypráví nám o tom, jaké to je být imaginárním kamarádem. Jaké starosti trápí jeho a na co myslí, když ho jeho reálný kamarád nepotřebuje, co dělá a kam chodí. Vypráví nám o svém strachu z neexistence. O mizení.
Popisuje a vysvětluje nám jeho zvláštní chování a i my si díky tomuto vyprávění Maxe zamilujeme. Tak rádi bysme Maxe objali a řekli mu, že to všechno bude dobré a že se nemá čeho bát. Až na to, že kdybysme jej skutečně objali, s největší pravděpodobností by se Max zasekl a trvalo by mu hodně dlouho, než by se zase odsekl. Max přeci nemá objímání rád ... a nemá rád cizí lidi!
No a pak se jednoho dne stane něco, co v sobě nemá ani náznak tolik potřebného zaběhnutého řádu. Max je vystavený naprosto nové a neznámé situaci. Stane se mu něco, na co není ani trochu připravený a zůstane v tom sám. Protože (ikdyž to zní strašně neskutečně) se někdy svému imaginárnímu kamarádovi můžete ztratit. A pokud svého imaginárního kamaráda potřebujete k žití a on potřebuje k životu vás, váš svět se změní v dramatické a nepřátelské místo.
Moc těžko se vám ale někoho zachraňuje, když nemáte tu moc zasahovat do reálného světa, nedokážete se ničeho dotknou a nikdo vás neslyší a nevidí. Buda totiž vidí a slyší jen jeho Max a ostatní imaginární kamarádi. A s některými imaginárními kamarády je potíž.
Buď jsou to jen dvourozměrné skvrny na zdi a nebo nepobrali moc rozumu. Svět imaginárních kamarádu je totiž natolik pestrý, jako je pestrá fantazie dětí ...
Jak jsem řekl už na začátku, tenhle příběh mě uchvátil díky tomu (nikdy nekončícímu) světu fantazie bez hranic. Díky té možnosti snít. Při čtení přemýšlím nad tím, zda není možné vymyslet si svého imaginárního kamaráda i v dospělosti a jak by asi vypadal ten můj. S čím bych se asi tak svému neviditelnému kamarádovi svěřoval, co bych mu vyprávěl?
Nakonec mi to dochází. Vždyť já svoji imaginárního kamarádku už dávno mám!
Snil jsem o ni celý život a nakonec jsem ji stvořil natolik skutečnou, že jsem si ji vzal za ženu.
A právě ona mi tuhle knihu věnovala ... k našemu výročí sňatku.
Někteří imaginární kamarádi se dokáží stát skutečnými ... ale o tom už tato kniha nevypráví, to je už jiný příběh.
To já jen abyste věděli, proč se mi ta kniha tak moc líbí ...
Napsal Dicks Matthew
Z anglického originálu "Memoirs of an Imaginary Friend" přeložila Dominika Křesťanová
Ilustrace na oblálce Anna Neborová
Vydalo nakladatelství Argo (2014)
www.argo.cz
314 stran
