Leo Babauta .:. Zen a hotovo

Není to tak dávno, co se naší planetou plížila tísnivá nedůvěra v kalendář.
Ten Mayský.
Mezi lidstvem zavládlo napětí a očekávání. Příjde konec všeho, nebo nastane ta veliká a tolik potřebná změna?
Někdo se chystal na apokalypsu, někdo mluvil o náhlém skonu mayského tvůrce kalendáře, někdo vše svedl na to, že kalendáři jen prostě došlo místo na šutru.
Já jsem někde narazil na myšlenku, že konec mayského kalendáře jen značí konec současnému vnímání světa a postupnou proměnu uspěchané Duše na Duši pokojnou a mírnou.
Chci tomu věřit, protože sám v sobě cítím zvláštní pocit a touhu po vnitřní proměně. A ikdyž se moc nesnažím, vidím, že ta proměna sama probíhá a život můj, mé rodiny a i životy dalších lidí (na které nemám sebemenší vliv) se pomalu a jistě mění.
Obrací se zpět k sobě, poslouchají svá vnitřní já, pracují na své proměně a hledají své vlastní Štěstí.
Součástí této mé pozvolné proměny jsou i "jiné" knihy, než které jsem doposud četl.
Nejsou to knihy s příběhem, nejsou to knihy o zábavě (ikdyž spousta z nich právě i toto obsahuje), ale jsou to knihy o osobním rozvoji, o hledání harmonie osobního života a uvědomění si ...
Zen a hotovo od Lea Babauta je jedna z nich.

Lea Babauta znám jako propagátora minimalismu a to hlavně z jeho česky přeložených internetových stránek Zen Habits.
Líbí se mi jeho potřeba odstraňovat ze života vše nepotřebné a zbytečné, nezatěžovat se věcmi, které nelze ovlivnit.
Zen a hotovo je jeden z dílu skládačky, umožňující nám žít jednoduchý a spokojený život.
Snaží se nás naučit, kterak si své denní a pracovní povinnosti zařídit tak, aby nás nesrazily na kolena a dovolily nám svobodně dýchat. Protože opravdu vše máme jen ve svých rukách, jen na našem rozhodnutí a vůli stojí náš svět.
Kniha nás seznamuje s deseti jednoduchými návyky, které by nám měly umožnit ten očistný pocit z běžného dne plný úkolů a normálních věcí. Těchto deset návyků by nám (pokud je zvládneme) mělo zabránit topit se v chaosu a nepořádku všedního dne.
Je to útlá kniha, kterou člověk přečte za pár hodin.
Nedoporučuji ji ale číst rychle. Není tu místo pro soutěž v rychločtení, ba právě naopak!
Doporučuji si poblíž ruky přichystat poznámkový blok a pero a nad knihou v průběhu čtení přemýšlet.
Kdykoliv ve čtení přestat, zadívat se na ten neviditelný bod kdesi u stropu a v hlavě rozehrát hru na upřímnost.
Oblékat se do Babautových myšlenek a rad a předvádět se v nich v zrcadle vlastního života. Dívat se na svůj běžný den jinými (jeho) očima a hledat ty rušivé momenty, které nám neumožňují radost z práce a meditativní stav mysli.
Hledat tu svoji cestu, orientovat se v důležitých, méně důležitých a absolutně nedůležitých momentech a umět si z toho všeho vzít osobní a jedinečné poznání.
Že svůj svět si tvoříme sami.

Upřímně, ta kniha není vůbec objevná, ale ona si na to ani nehraje.
Když ji člověk (zajímající se o téma osobního rozvoje) čte, zjišťuje, že spoustu věcí z ní už zná a hodně věcí z ní už dávno praktikuje. Více méně. Není to však vůbec na škodu.
Právě díky tomu se kniha stává věrohodnou a plní funkci průvodce a důvěrného společníka.
Nepovyšuje se, neponižuje ... jen ukazuje cestu. Někomu ukáže směr, k někomu se jen připojí a kus jeho cesty jej doprovodí a někomu ukáže jinou možnost cesty, zkratku mírnou odbočkou.
Někoho možná i otráví, protože jeho cesta vede úplně jinudy. Jiným, naprosto odlišným směrem.
Ale vždyť tak to má být ... svět není černobílý.
Zen a hotovo je světle modrá ... a jiná barva by jí prostě neslušela.

Zen a hotovo
Napsal Leo Babauta
Z anglického originálu Zen To Done, přeložil Tomáš Beránek
Vydal Jan Melvil Publishing, s.r.o. (2010), vydání první
www.melvil.cz
www.mitvsehotovo.cz
126 stran

William R. Forstchen .:. Vteřinu poté

Jelikož jsem měl poslední dobou zvláštní období "laskavých" knih o lásce, porozumění, souznění a podobných "slečinkovských" citech, dostal jsem chuť na mužnější téma.
Uvědomil jsem si to, až když jsem na tuto knihu narazil v knihovně.
Každý čtenář to určitě zná. Tu chvíli, kdy si jej kniha vybere sama, ne naopak.
Prohlížím si řadu knižních hřbetů, srovnaných vedle sebe v sekci vrácených knih, a tu jedna mírně vyčuhuje z řady.
Jen trošku.
Ale i to stačí, aby si ji člověk všimnul.
Nenápadný hřbet, nenápadná obálka ... "Postapokalyptický příběh, který by se mohl stát děsivou skutečností ...", píšou na obalu knihy.
Hmm, proč ne ...

Nebudu vás zdržovat nějakým sáhodlouhým technickým vysvětlováním a pustím se do toho rovnou.
Jsme v Americe, užíváme si současný svět a najednou "blik" ... všechno utichlo, vše se zastavilo, všechno zhaslo.
Vypnuli proud.
Všude.
Vše (co mělo něco společného s elektronickými součástkami) umřelo, ztratilo význam, přestalo fungovat.
Elektrárny, světla, telka, auta, telefony, počítače, kardiostimulátory, tamagoči, roboryby ... no prostě všechno.
Časem se dozvíme, že to měly na svědomí EMP, elektromagnetické bomby.
Nikdo neví, kdo bomby použil, nikdo neví, jak velké území světa to postihlo, nikdo neví vlastně nic.
Netrvá to dlouho a většině lidí začínají docházet souvislosti.
Žádný opravář nepřijede a nevymění jim pojistky.
A prázdná lednička hladové děti nenakrmí ...
Všichni víme, co se asi tak stane, jakým směrem se děj začne ubírat a co všechno nás čeká.
Samozřejmě, vše se děje podle známého scénáře z katastrofických filmů.
Rabování, znásilňování, vraždy.
Opevňování měst, nechtění utečenci, nakažlivé nemoci ... všechno to tam je, nic nechybí, nic nepřekvapuje.
A o to právě jde!
Kniha "Vteřinu poté" splňuje přesně to, co od ní člověk očekává.
Čtivý děj, symatického hlavního hrdinu (jasně, že je to bývalý voják, starající se o své dvě dcery, tchýni (manželka umřela před pár lety) a dva čokly), malé městečko pod horami, hordu pošahaných hrdlořezů a lidojedů, spoustu statečných studentů a sebeobětujících se spoluobčanů.
Ideální chlapská kniha na nedělní odpoledne.
Obracím stránku za stránkou a mimoděk si představuji, co bych dělal já, jak bych bránil svojí rodinu, jak bych ji uživil.
Knihu dočtu a myslím na to dál.
Kde vzít zásoby, kam se uchýlit?
Ve kterém okolním lese se skrývá chajda poblíž studánky, vedle slunné paseky, kde by se dalo založit pole?
V myšlenkách sepisuji seznam vybavení evakuačního zavazadla, v paměti mapuji celé své město a zaškrtávám si záchytné důležité body jako je lékárna, supermarket, obchod s loveckými potřebami ... v práci máme elektrocentrálu ... hlava jede na plné obrátky a strašně mě to baví.

Samozřejmě, že se nikdy nechci dostat do takovéhle situace, nikdy nechci řešit rodinu umírající hlady, ale my chlapi to asi máme v sobě.
Přemýšlíme nad tím, co by bylo, kdyby ... přišla katastrofa.
Budeme dostatečně silní a stateční?
Dokážeme to?
Ne, nechci to vědět a přesvědčit se o tom.
Stačí mi si ty příběhy jen číst, nechci je zažívat ... a Vteřina poté je ideální prostředek k tomu, jak si člověk může myslel na katastrofu.
Tahle katastrofa je totiž opravdu docela reálná.
Člověka z toho úplně mrazí ...

Vteřinu poté
Napsal William R. Forstchen
Z anglického originálu One Second After, vydaného roku 2009, přeložil Pavel Pokorný
Vydalo nakladatelství Euromedia Group, k.s. - Knižní klub (2012), vydání první
www.bux.cz
413 stran 

Daniel Glattauer .:. Navždy tvůj

K Danielovi Glattauerovi mám docela zvláštní vztah.
Beru ho jako autora, který píše knihy podobné filmům určeným k žehlení.
Není to nic náročného, není to nic, co by vám vysloužilo u intelektuální elity významné pozvednutí obočí a není to něco, s čím byste se chtěli chlubit před mužskými kumpány v hospodě.
Prostě Daniel je autor lehčí literatury o lásce, při které nemusíte moc přemýšlet.
Ale pozor!
Možná to tak vypadá a možná tenhle úvod k tomu vedl, ale to opravdu není špatně!
Takovéhle knihy mají své místo na slunci a jsou stejně důležité, jako ta nejtěžší literatura světa, proklínaná všemi studenty coby povinná školní četba.
Pro mě jsou romány Daniela Glattauera dokonalými společníky v době nemoci.
Plný nos, teplota a smrtelný kašílek.
Ideální doba, kdy sáhnout po jedné z jeho knížek ... příjemný partner do propocených peřin.
Jeho první dva romány ("Dobrý proti severáku" a "Každá sedmá vlna") se mi natolik osvědčily, že když jsem v nabídce knihovny našel titul: "Navždy tvůj", ani jsem jej nestudoval a automaticky ho přidal na hromádku, kterou si ponesu domů. Ikdyž jsem nebyl nachlazený a netrápila mě rýmečka.

No a to je asi kámen úrazu ... to, že nejsem oslabený nemocí a nemám odřený nos od kapesníku.
Najednou to nějak nefungovalo.
Odlišný styl psaní (od předchozích dvou knih) a tak nechutně slizký charakter nového partnera Hannese naší hlavní hrdinky Judith způsobily, že se mi do děje nedařilo ponořit.
To, že je Hannes svojí láskou posedlý o trochu víc, než zdravý rozum doporučuje, je jasné každému hned z kraje. A protože je tak hnusně nesympatický už od začátku, nelákalo mě otevírat tu knihu znovu a znovu.
Prostě mi čtení neodsýpalo, je to prostě tak.
Dopředu jsem si představoval, kterak to bude jedno stalkerské klišé za druhým a s tím se mi popravdě nechtělo ztrácet čas.

Až dnes.
Zůstal jsem doma, nešel do práce, protože mi onemocněl syn.
Ležel v posteli, zíral do tabletu a nepotřeboval mě.
Tak jsem si lehnul vedle něj a knize dal poslední šanci.
Jaké bylo moje překvapení, když se znenadání ten divný dojem z knihy vytratil a já začal hltat každou další stránku.
Ono to totiž vůbec nepokračuje tak, jak jsem předpokládal ... žádné kýčovité klišé o stalkerovi. Kdepak!
V ději nastal zvrat, který jsem nečekal, poklidná nudná hladina řeky příběhu pomalu zrychlovala, v dálce začal hučet tušený peřej a čtenářova duševní loďka vyrazila vstříc k trčícím nečekaným kamenům.
S údivem jsem na sobě pozoroval, jak moc mě to začíná bavit.
Protože mě Daniel Glatteuer dokázal překvapit a toho já si cením.

Dočteno, uzavřeno ... uvnitř mě zůstal ten hezký pocit, který zažívám pokaždé, když dočtu další dobrou knihu.
Zavřené oči, knihu na prsou a v hlavě rekapituluji své dojmy.
Ano, Daniel Glatteuer pro mě i nadále zůstává autorem knih pro příjemné marodění.
A vůbec nevadí, že tentokrát jsem nebyl nemocný já, ale někdo jiný. Asi půjde o ten uvolněný pocit ve vyhřáté posteli a vědomí, že dnes nemusím vůbec nic, jen lenošit a číst si nenáročnou literaturu.
Jak jsem řekl na začátku ... každá kniha má své místo na slunci a pro každou knihu je jiná vhodná doba.

Navždy tvůj
Napsal Daniel Glattauer
Z německého originálu Ewig Dein, vydaného roku 2012, přeložila Lenka Šedová
Vydal HOST - vydavatelství, s.r.o. (2013), vydání první
www.hostbrno.cz
191 stran

Moje povídání o Glattaurově první knize naleznete zde: Dobrý proti severáku

David Vann .:. Ostrov Sukkwan

Už jste se někdy pokoušeli popsat své dojmy z knížky, kterou jste četli před více než dvěma lety?
Já ne, ale něco mě nutí se o to teď pokusit.
Protože ta kniha ve mně pořád je a čas od času se nějaký střípek z ní probojuje do mého podvědomí a přehraje se mi jako malá ukázka z filmu.
Vypadá to jako zlomek snu, vzdálená vzpomínka.

Ostrov Sukkwan ve mně zanechal pocit depresivní knihy. Nikde žádné barvy, jen temné stíny a dunivý zvuk vážné hudby, připomínající přicházející bouři za horami.
Uběhnutívší čas už v mé paměti vymazal ostré podrobnosti, zanechal jen stínové otisky a mlžné duchy, ale to hlavní, ten pocit, stále přetrvává.
Jde o to, že jeden nespolehlivý chlap (který se kdys nějakým nedopatřením stal otec) se rozhodnul hledat sám sebe a umanul si, že k tomu potřebuje svého dospívajícího syna a najít zároveň i cestu k němu.
A protože někteří chlapi jsou prostě magoři a nemají pud sebezáchovy, přišel s výborným nápadem, že toto hledání cest k sobě musí proběhnout na opuštěném ostrově kdesi u Aljašky, v divočině, kam se dá dostat jednou za x měsíců letadlem přistanivším na vodní hladině a kde vám medvědi dávají dobrou noc.
Propleskl bych matku, která celý tenhle výlet dovolila. Co si jako myslela?
Že si puberťák a duševně vyšinutý "otec" padnou do náruče, po večerech budou hrát piškvorky, povídat si o holkách a přes den chodit po kraji a trhat kytky?
Na holku by si měla posvítit sociálka za to, že něco takového dovolila!
No ale co, stalo se, milá maminka může svého neuváženého kroku litovat do konce života.

Takže kluci stanuli na opuštěném ostrově, nastěhovali se se svými zásobami do polorozpadlé barabizny (co měla být loveckou chatkou) a začali se poznávat.
Syn brzy pochopil, že táta je asi trochu mimo a co si budeme nalhávat, ani syn na tom nebude o moc lépe.
Něco na tom jablku a stromě asi bude.
No a pak se to (ooo, jaké překvapení) trochu zvrtlo.
A zvrtlo se to sakra hodně.
V tu chvíli se z knihy stává noční můra, už to není příběh o otci a synovi, ale halucinace zoufalství a šílenství.
Jeden velký trip chorého mozku, snažící se uchytit poslední zbytek reality a stále hlouběji se propadající do temnot pekla.

Bral jsem tuto knihu hodně osobně.
Ať už jako otec malého syna, tak jako syn otce, kterého doopravdy neznám.
Postupně jsem se promítal do jedné, následně do druhé postavy a děsilo mě, že chápu obě dvě.
Dokázal jsem se vcítit do jejich myšlenek a jejich pohnutek a hodněkrát neslyšně křičel na autora knihy a sprostě mu nadával za to, jaké obrazy v mé mysli vyvolává.
Syrovost té knihy mě prostě dostala na kolena.
Pak konečně skočila. Dodnes si pamatuju tu chvíli ...nehnutě jsem seděl, knihu na kolenou a zíral do prázdna. Snažil jsem se to ze sebe setřást, ale nešlo to.
Zůstalo ve mně přesvědčení, že nikdy nesmím ztratit společnou cestu se svým synem a pokud se mi to přes všechno mé odhodlání nepovede, nikdy ho nesmím vzít na opuštěný ostrov, kde bych chtěl vše dávat do pořádku ...

No a je to. Poslechl jsem to volání z mé knihovny a napsal o ní. Doufám, že na tu knihu už pomalu zapomenu a nebude mi nadále promítat ty střípky, které mě donutili sednout za klávesnici.
Trochu se ale bojím, že to bude mít jiný konec.
Že se přistihnu, kterak sedím ve svém oblíbeném křesle, kočku na klíně a začínám číst první odstavec:

"Měli jsme s tvojí mámou Morris Mini. Bylo to prťavý auto, jako z autodromu, a jeden stěrač byl rozbitej, takže jsem vždycky musel vystrčit ruku z okna a hýbat s ním sám ..."


A pokud snad pořád váháte a nevíte co si o tom všem myslet, tento rozhovor vám snad pomůže odkrýt, co je vlastně David Vann zač (vřele doporučuji):

David Vann: Mé roky se zbraněmi: rozhovor na novinkách.cz

Ostrov Sukkwan
Napsal David Vann
Z anglického originálu Sukkwan Island, vydaného roku 2010, přeložil Roman Tilcer
Přebal s použitím malby Zdeňka Daňka
Vydalo nakladatelství ARGO (2011), 1. vydání
www.argo.cz
160 stran