Peter May .:. Skála

Dost často se mi stane, že si vyberu novou knihu ke četní jen podle obalu.
Nic o ní nevím, autora neznám, jen pohledem zavadím o přední stranu a vím ... vím, že si budeme rozumět.
Je to vlastně taková láska na první pohled.
Možná to zní trochu povrchně, ale na vzhledu někdy vážně hodně záleží.
Vždyť podobné je to i s lidima.
Málokdy se dáte do důvěrného hovoru s člověkem, který se vám fyzicky nelíbí, ba přímo hnusí.
Pokud je vám ale člověk sympatický, připadá vám zajimavý a krásný, nemáte nic proti tomu, seznámit se s jeho životním příběhem.
Nemám pravdu?
Stejně to mám i s knihami. Dám na první dojem.
Když je kniha z venku hnusná (a že jich vychází ještě stále požehnaně) a nenapsal ji mně známý spisovatel, většinou ji šanci nedám.
Proboha, vždyť si ji beru sebou do postele, kdo by se tam chtěl válet s nějakou ohyzdnou cuchtou?
Jak si mám vytvořit intimní hezký vztah s někým, jehož přední tvář mě ani trochu nepřitahuje?
Jasně, jsou tu i již ověřená jména, u kterých nějakého toho beďara či hnusnou bradavici na titulce přehlédnete, ale já tu mluvím o čerstvé mladé lásce.
Takové to poprvé ...

No prostě, SKÁLA od Petera Maye (vydaná nakladatesltvím HOST) má moc pěknou obálku.
Tak pěknou, že jsem si ji v tomhle nastávajícím sychravým období do peřin vzal.
A nezůstalo jen u hezké tvářičky, hodně rychle jsem při jejím vyprávění zjistil, že má i něco v hlavě.
Vypráví ponuře (skoro jakoby ten letošní podzim sama přivolala) a tak živě, že vás začnou zábst nohy a pokrývku si povytáhnete blíž k bradě.
Je to sice krimi román, ale brzy na nějakou vraždu zapomenete, skoro jakoby ta vražda (vlastně dvě) nebyla zas až tak důležitá.
Brzy si začnete říkat, že ta vražda se stala jen proto, aby se hlavní hrdina (detektiv Fin) vrátil zpět na ten prokletý skotský ostrov Lewis, ze kterého v době svého mládí tak rychle a rád odešel.
Už nikdy se tam nechtěl vrátit, ale teď je zpět a musí se postavit tváří tvář svému dětství a jeho stále přítomným stínům.
Ten příběh je mrazivý a přitom tak drsně laskavý.
Cítíte nárazy studeného větru a vůni moře (které je cítit po rybách), když se děj odehrává venku na ostrově a hned je vám lépe, když postava příběhu otevře dveře a vejde do domu.
Cítíte teplo a podvědomě si uvědomujete to hnusné skotské počasí za okny.
Z této knihy prostě Skotsko úplně sálá.
Nikdy jsem ve Skotsku nebyl, ale přesně takto si ho představuju ... nehostinné, drsné, ale přitom krásné.
A Peter May jej umí popsat tak, že vám příjde důvěrně známé.
Nechci vám vyprávět o ději, nechtěl bych vás připravit o ten pocit, kdy se seznamujete s novým příběhem, ale chtěl bych vám ten příběh doporučit.
Je to příběh o lidské duši, o touze uniknout.
Je to příběh o beznaději zůstavších a o vnitřních pošramocených životech.
Příběh vypráví o současnosti, prokládá to minulostí a před vámi se rozprostírá skládanka osudů nešťastných lidí.
Možná je nebudete mít rádi a nebudete si s nimi mít co říct ... ale zjistíte jedno.
Že je vlastně chápete.
A pak, skoro nakonec, si vzpomenete proč se vlastně smutný detektiv vrátil na ostrov a knihu neodložíte, dokud nedočtete poslední stránku ... a vůbec nevadí, že jste nějaké to podezření už předtím měli a bylo oprávněné ...

(4. září 2013, www.maaristaan.cz)

Skála
Napsal Peter May
Z anglického originálu "The Blackhouse" přeložila Linda Kaprová
Vydalo nakladatelství HOST (2013)
www.hostbrno.cz
391 stran

Ken Denmead .:. Táta Geek

Kniha "Táta Geek" je určená pro zvláštní sortu tátů.
Je určená pro ty táty, kteří jsou odsouzeni být věčně malými chlapci, se spikleneckým úsměvem a jiskrou neposedností v oku, s obrovským množstvím zálib a divných koníčků.
Určitě je znáte, možná je máte doma, nebo je má doma nějaká vaše kamarádka.
Možná je to ten svobodný soused od naproti ... ten soused, který každý den venčí věčně hlučného, vychrtlého psa, jenž má na obojku umístěnou nějakou blikající krabičku. Netušíte, že je to gps, která mapuje psí trasu v nedalekém parku a zaznamenává každý patník či sloup pouličního osvětlení, kde se čtyřnohý přítel člověka pozastaví a zvedne nožku.
Geekové jsou hračičky, technologičtí fetišisté, majitelé Dračího doupěte, ochránci starých počítačových součástek, sběratelé Lego kostiček, prostě ti divní patronové ze základní školy, od kterých jste opisovali domácí úkoly a kteří otevírají dveře mezerníkem.
Táta Geek je geek, který se řízením šťastného osudu zamiloval do toho správného, osvíceného (mírně trhlého) dvojčete opačného pohlaví a spolu s ním si vyrobili malého následovníka rodinného trůnu před počítačovým monitorem.
To je totiž ta nejdůležitější podmínka, kterak se stát Tátou Geekem.
Musíte mít potomka.

Ken Denmead je supergeek a šéfredaktor populárního blogu GeekDad spadající pod legendární (pro geeky zcela určitě) server Wired.com, stavební inženýr a v neposlední řadě i táta dvou synů, který se rozhodnul, že se se svými nápady podělí i s námi ostatními.
Pokud vás trápí, kterak zaměstnat neposlušná dítka, něco je naučit a ještě se u toho náramně pobavit, možná je opravdu dobrý nápad začít u této knihy.
Obzvlášť, pokud jste také hračičkové, domácí kutilové, nebo nikdy neodrostlí kluci v dospěláckém těle.
Je to kniha přetékající vychytralými nápady a divnými projekty, které vás buď nasměrují, nebo (chcete-li) přímo krok po kroku provedou ke zdárnému cíli - k dítku s úsměvem od ucha k uchu, nadšenému pro vědu a malé technické zázraky.
Čekají vás zde absolutně technicky a finančně nenáročné projektíky (jako třeba, kterak si nafotit vlastní komix, či udělat vlastní knihu Superhrdinů), mírně pokročilé a mírně ujeté pouštění draků v noci s využitím LED žároviček, až po projekty, kdy jsem do stránek knihy civěl dlouhé minuty a snažil se pochopit, o čem že je vlastně řeč.
Těch nápadů a rad je tam spusta. Co spousta, je jich plná kniha!
Některé jsou jednoduše geniální, některé jsou složitě primitivní, spousta jich je absolutně mimózní a pár jich je na hraně, kdy rozumný táta přemýšlí, jestli ta námaha a finanční investice nezpůsobí domácí katastrofu v podobě naštvané manželky, jejiž následkem bude stávka v kuchyni.
Přeci jen rozdíl mezi Amerikou a Českem je trochu znát a u některých potřebných součástek budete chvilku přemýšlet, kde je vlastně u vás na vesnici seženete (ikdyž český překladatel se opravdu snažil a je svojí radou nápomocný).

Nejsem pravý geek, jsem jen geekovský obdivovatel, který nemá absolutně ponětí o některých fyzikálních zákonitostech a z velkého množství různých součástek dokážu udělat leda tak velkou nefunkční hromádku imitující něco, jako je stroj času, a tak jsem na knihu koukal možná trochu z jiného úhlu, než jak na ni kouká ten pravý táta geek.
Pravému geekovsky ujetému tátovi při četbě zákonitě musí svít oči nadšením a poťouchlou radostí nad plány a sny, které se každou další větou objevují v jeho technicky postiženém mozku, nám ostatním tátům může přijít četba chvílemi trochu nudná.
Chybí mi lehkost a vtip vyprávění, chybí mi plynulé tempo slov a chybí mi odpočinek, který v knihách hledám.
Ale chápu, že to není kniha určená k relaxaci, k přečtení na jeden zátah ... ba naopak, má vás nakopnou k akci, donutit vás po každé kapitole vyskočit a zapáleně utíkat do dětského pokoje, popadnou dítka za ruce a hurá s nimi do dílny tvořit šílené projekty.
Je to kniha, kde není účelem bavit se četbou, ale bavit se činností, které jsou na stránkách popsány.
A to, pokud padne na tu správnou odrůdu otce, určitě plní naprosto dokonale.

(18. února 2013, www.sarden.cz)

Táta Geek
Napsal Ken Denmead
Podle anglického originálu "Geek Dad Awesomely Geeky Projects and Activities for Dads and Kids to Share" přeložil David Krásenský
Obálka Petr Šimčík, ilustrace Bradley L. Hill, Radek Petřík
Vydalo nakladatelství Jan Melvil Publishing, s.r.o.
www.melvil.cz
246 stran

Haruki Murakami .:. O čem mluvím, když mluvím o běhání

Neběhám ...
Povaluji se doma.
Odřený nos, na klíně kočku a v ruce knihu.

Kniha "O čem mluvím, když mluvím o běhání" od Haruki Murakami je teprve druhá kniha o běhání, kterou čtu (první byla Zrozeni k běhu) a tak přirozeně srovnávám.
Dvě knihy, dva spisovatelé, dva naprosto odlišné přístupy, jedno téma.
Vlastně ty knihy nejdou srovnávat, ale jen jsem jednu dočetl a začal číst hned tu druhou, tak se to ve mně trochu slilo. Zrozeni k běhu na mě hrála takovou tu mystickou habaďůru ... znáte to, "nadpřirozený a nepolapitelný" národ indiánů, daleká divočina a uštvaná srnka během.
Srdce kluka (bývalého čtenáře Foglara a dobrodružných románů) zaplesalo a v hlavě spřádalo mapu běhu po místním kraji dětských toulek.
Do Mexika prostě nejedu, tam přeci z nějakého důvodu utíkají zločinci z celého světa :-)
Dost často jsem si při čtení Zrozeni k běhu vybavil jinou knihu a to Učení dona Juana od Carlose Castaneda.
Šamani, Mexiko, takové to: "Všechno je v Tvé hlavě, Neo ... ta vidlička tu není, ohni ji silou vůle."
Čte se to jedním dechem, nedá se to odložit, je to prostě úžasné ... ale je to pro mě trochu scifíčko.
Zato Haruki Murakami na mě promluvil řečí mého kmene.
Běhat začal ve věku, v jakém jsem teď já a v hlavě má myšlenky, kterým naprosto rozumím.
Nikam se nedere, nikoho nepřekonává (maximálně sám sebe), jen prostě už 25 let každé ráno vyběhne na hodinu ven a jednou za rok si dá maraton.
Mluví o běhu tak, že se u toho usmívám.
Ne snad proto, že by psal humorně, to opravdu ne.
Usmívám se proto, že cítím to, na co on myslí. A to nemyslí jen na běh.
Myslí na život, na stárnutí, na knihy.
Dost často sáhnu po svém deníku běhu a dělám si poznámky ... myšlenky na potom ...
Na forech jsem narazil na časté zklamání z této knihy, že se tam nic neděje, že je to kniha napsaná jen proto, aby bylo něco napsané.
Jakoby jim unikla ta jediná důležitá věc.
Že jde o myšlenky obyčejného člověka (byť slavného spisovatele), že jde o takový normální deník, zpětně psaný.
Nejde o objevnou knihu, která má změnit svět a naverbovat tucty tlustých neběžců na tu správnou stranu.
Jde o myšlenky osamoceného běžce, který běhá rád, ale má i jiné světy, ne jen svět rozedraných tenisek.
Abych byl upřímný, Haruki Murakami mi dal mnohem více než Zrozeni k běhu.
Právě pro tu lidskost, pro to porozumění.
Pro to ujištění, že jsem jen obyčejný kluk s teniskama na nohách, který nemusí nic dokazovat ... jen běhat. 

(24. února 2012, http://maaristaan-runner.blogspot.cz)

O čem mluvím, když mluvím o běhání
Napsal Haruki Murakami
Originální název: Haširu koto ni cuite kataru toki ni boku no kataru koto
Přeložil Tomáš Jurkovič
Vydalo nakladatelství ODEON (2010)
www.odeon-knihy.cz
176 stran

Amélie Nothombová .:. Kyselina sírová

Amélie Nothombová patří mezi mé oblíbené spisovatelky a její první vydaná kniha Vrahova hygiena je na předních místech v mém top žebříčku divných knížek.
Blízká mi tématy i stylem vyprávění ... vkradla se do mého čtenářského světa i s knihou Kyselina sírová.

Ve světě, kde televizní zábavu tvoří různé druhy reality show, už nemůže člověka překvapit vůbec nic.
Sledovanosti pořadů klesají, protože ruku na srdce, koho by stále dokola bavilo sledovat, kterak Farmář hledá svojí ženu jen proto, aby se ohavným stylem olizoval s opilou selkou z města.
Vyvolení jsou vyvoleni jen k tomu, aby se stali jedni z mnoha VIP návštěvníků maloměstských diskoték a Talent je člověk s jedostranným umem předvádět stále dokola tu jednu a samou šou.
Kdepak, lidstvo si žádá novou zábavu a inzerenti televizního vysílání větší koláčky sledovanosti.
Co pomůže dostat se z propasti nezájmu diváků, když šokovat otupělý mozek běžného občana je už tak těžké?
Ale ono se něco najde ... vždycky se něco najde. A tohle tu už vlastně někdy dávno bylo, jen my jsme u toho nebyli.
Pamatujete si na základní školu, kdy vám roztřesený starý učitel povídal o zvláštních táborech, kde na palandách z prken spali miliony bytostí v otrhaných šatech a drsní dozorci hráli na jejich vyhublá žebra melodii smrti?
Jasně, to už si nikdo z nás nedokáže představit ... ještě že tu máme Pořadatele, kteří se pro nás obětují, vydají se do ulic a pochytají na ni nové hrdiny nepředstavitelné reality show "Koncentrace".
Ano, opravdu už to tu bylo.
Někteří jsou předurčeni k roli dozorců a někteří jsou vhodní jen býti vězněm ... a aby nám tentokrát neuteklo vůbec nic, všude v táboře jsou umístěné kamery.
Ty nejžádanější jsou samozřejmě na popravišti.
Proč nikdo nezasáhne, proč se nikdo nebouří? Protože divák si to žádá.
A jak ještě více zvednout kýženou sledovanost, jak ještě více dokázat, že lidstvo nestojí ani za starou bačkoru?
Co se stane, když o smrti či životě již nebudou rozhodovat dozorci, ale sami diváci?
Co když budou mít možnost stisknutím jednoho jediného tlačítka na dálkovém ovládači televizoru rozhodnout, kdo tento večer v přímém přenosu umře krutou smrtí? 

(1. listopadu 2012 , www.maaristaan.cz)

 Kyselina sírová
 Napsala Amélie Nothombová
Z anglického originálu "Acide sulfurique" přeložila Lucie Šavlíková
Vydalo nakladatelství Mladá fronta (2011)
www.kniha.cz
120 stran

Daniel Glattauer .:. Dobrý proti severáku

Znáte podzim?
To je takové to roční období, kdy se leckomu spustí z nosu rýma a řada statečných a silných mužů onemocní smrtelnou chorobou.
Jejich obětavé Ženy vezmou tíhu světa na svá bedra a zesláblá těla svých silnějších protějšků zaženou do vyhřáté postele se slovy, ať umírají potichu a nekňourají.
Žena naší domácnosti to dnes vzala šmahem a do postele zahnala jak mě, tak preventivně i našeho nejmladšího.
Chlapsky držíme pospolu a zalehli jsme oba s knihou.
Jeho měla spoustu obrázků a moje červenou obálku ... možná trochu růžovou (záleží na dopadu světla).
Když už jednou člověk umírá, nikoho určitě nepřekvapí, že nemá náladu na existenciální témata ruských autorů.

Některá lidská setkání vznikají naprostou náhodou a u některých lidských setkání může dojít i k nesetkání.
Některá setkání můžou totiž být jen virtuální.
Stačí přidat jedno písmenko do emailové adresy a naprosto obyčejný věcný email se dostane někam, kam neměl namířeno.
Jedna věta upozorňující na omyl vyvolá ozvěnu dvou zpátečných vět na omluvu a najednou se před námi rozvíjí dlouhý příběh plný slov o nejintimnějších pocitech, která neprozrazují nic o životních událostech, jen o citech dvou lidí, sedících každý sám před svým monitorem.
Internetové připojení spojí dvě cizí postavy a začne vyprávět jejich příběh.

Jasně, dalo by se nad tím mávnou rukou a mírně si poklepat na čelo s výrazem: "Maaristááne, co to boha jeho čteš!", ale někdy i to sebepohrdlavější mávnutí rukou nezastíní fakt, že na tom příběhu prostě něco je.
Možná jsem se do tohoto narůžovělého příběhu tak začetl i proto, že před pár lety začal můj krásný život s mojí milovanou jednou jedinou větou v emailové schránce, která mi sdělovala: "Právě jsem se zamilovala."

Není to příběh objevných myšlenek a filozofických diskuzí o něčem, jsou to jenom obyčejná slova dvou lidí, kteří k sobě začínají mít stále blíž, slova o ničem, slova o lásce, slova o běžném životě a rodině.
Je to prostě kniha na příjemný večer v upocené peřině s posmrkaným kapesníkem (od rýmy, aby bylo jasno!), bok po boku se synem, který usnul nad obrázkem kostlivce ufouna v jeho komiksové knížce.
Nestydím se přiznat, že mnou přečtená na jeden zátah.
OK, uznávám, není to zrovna téma kniky, po kterém sáhne každý chlap, ale jak se říká, i muži mají své dny.
Obzvláště, když umírají na smrtelnou chorobu.

(26. září 2012, www.maaristaan.cz)

Dobrý proti severáku
Napsal Daniel Glattauer
Přeložila Iva Kratochvílová
Vydalo nakladatelství HOST (2010)
www.hostbrno.cz
256 stran

Emma Donoghue .:. Pokoj

Našel jsem ji na nočním stolku.
Nepamatuji si, kde se tam vzala, ale když už tam byla, tak jsem ji otevřel.
Pozvala mě na návštěvu k jednomu klukovi, ze kterého se zrovna dnes stal Pan Pětiletý.

Žije se svojí Mami v jednom malém Pokoji.
Jediné okno je nad nimi a za ním je Vesmír, občas jim dovnitř nakoukne Boží tvář.
Pokoj je jediný Svět a věci uvnitř jsou jediné skutečné věci.
Věci v Televizi jsou neskutečné.
Třeba zmrzina, zvířata, kamarádi.
Kluk se na ni může koukat jen hodinu ráno a hodinu večer.
Po Televizi měkne mozek.
Pan Sporák, Pod Postelí, Paní Skříň, Na Policí ... a další běžně obyčejné věci, to jsou skutečné věci.
Někdy už Mami říká, že něco budou muset vyhodit, že se do jejich Světa nevejdou, ale malý Jack pro ně vždy najde to pravé místo, kde pak bydlí.
Třeba Skořápkový had, který žije Pod Postelí a rozrůstá se o vyfouknutou skořápku pokaždé, když mají k jídlu vejce.
Nebo Labyrint z ruliček toaletního papíru, kde se schovávají kuličky, kamínky a malé věci.
Jack je poslouchá, jak si tam hrají na honěnou.
Zubní kartáček tam nesmí, je moc dlouhý a zasekl by se tam.
Hlídá proto v Pevnosti z plechovek a krabiček od Vitamínů
Jack a Mami se mají moc rádi.
Mami vymýšlí hry, čte z těch jediných pěti obrázkových knih, povídají si.
Každou noc v Neděli příjde Čert.
Donese nedělní dárek, ale je lakomý.
Jack bydlí ve své Skříni (připíchnul si tam teď obrázek spícího Já, který dostal od Mami k narozeninám) a snaží se vypnout dříve, než příjde Čert.
Mami nechce, aby se na něj Čert díval.
Není to opravdový Čert, Jack viděl podobného v Televizi, ale ten měl rohy a nebyl skutečný.
Tenhle Čert je skutečný jen když dveře zapípají.
Tuto neděli Čert nepřišel a Jack může spát u své Mami.
Čert ale nedonesl nedělní dárek ... dnes měl donést nové kalhoty, ty staré už mají díru na koleni ...

... pomalu jsem vycouval z Pokoje (možná to já jsem ta Boží tvář v okně) a nechal je spát.
Srdce mi sevřel mrazivý krunýř a v hlavě se objevily nehezké předtuchy a myšlenky začaly tvořit nové neznámé světy.
Některé knihy tohle umějí.
Stačí jen chvilku sledovat kousek příběhu uvnitř a otevře se celý nový Vesmír.
Možná, že už na návštěvu k Jackovi nikdy nepůjdu.
Ten příběh je psaný dětským jazykem s chutí kouzla života, ale nad Pokojem se vznáší tíživý poklop budoucích chmur a nevím, zda chci nechat ten poklop dopadnout.
Jen jsem vám chtěl povědět o klukovi, který žije v Pokoji a je to jeho jediný a skutečný svět.
Možná by chtěl vidět vaši tvář v Televizi, ikdyž ta tvář není skutečná ...

(2. srpna 2012, www.maaristaan.cz)

Pokoj
Napsala Emma Donoghue
Přeložila Veronika Volhejnová
Autoři obálky: Diana Delevová, Ondřej Nývlt
Vydalo nakladatelství Knižní klub (2010)
http://www.knizniklub-knihy.cz/
336 stran

Petra Soukupová .:. Marta v roce vetřelce

Konečně jsem si na ni našel čas, dostal jsem ji k vánocům, hrozně jsem tím L. prudil až mi ji dala.
Hugo se šel koupat a já ho hlídal u vany.
Otevřel jsem ji a četl. Co to čteš, ptal se H. To je ten Vetřelec? Znal obálku, protože jsem ji L. všude vystavoval a tak si ji pamatoval.
Jo, řekl jsem mu. Tak mi ji přečti. Tak jsem ji četl.

H. neudrží moc pozornost, když mu čtu, většinou mi zacpe pusu a řekne ať nemluvim.
Teď nic neříkal a já četl. Není to pro skoročtyřletýho kluka, ale snad nevadí. Četl jsem i ta slova, která jsou ošklivá a nic na to neříkal.
Po třech stránkách jsem přestal číst nahlas a četl jsem v duchu. Nepřestávej, řekl H. a tak jsem nepřestával.
Jen jsem byl udivenej, tohle jsem nečekal.
Kniha mě pohltila a ikdyž mi nejde moc dobře číst dlouho nahlas, tak jsem četl.
Slova v knize mě bavila, možná proto, že jsem si také psával deník a ten styl je mi sympatický.
Myslím na té hloupé recenze, která Petra neschovává a uveřejňuje je na fejzbůku, má můj respekt, mě by takové recenze štvali.
Recenzenti jsou už moc dospělí, seschlí a bez fantazie, někde ji ztratili a teď, ikdyž jim křičí do obličeje, tak ji neslyší, protože jsou to intouši, kteří nenávidí mladou krev.
Zase jsem přestal číst nahlas a přešel do tiché intimity ale hned co je? Čti dál, je to dobrý.
Dmul jsem se pýchou, tak můj malej je na pořádné knihy, pohádky ho nebaví, chce knihu pro větší lidi a tak jsem četl.
Čte se to samo, stránky se samy obrací a kresbičky oslovují představivost. Dokonalé souznění.
Vynechal mi hlas a H. už měl ve vaně studenou vodu, rty trochu namodralé.
Pochlubil jsem se L. jak jsem mu četl a jak se mu to líbí, že konečně poslouchal.
O čem ti Hugo táta četl? O vetřelci, řekl H. Vždyť tam žádnej vetřelec nebyl, namítnul jsem.
Tys ho neposlouchal, žejo, smála se L.
Neposlouchal, chtěl být ve vaně dlouho a věděl, že toho takhle dosáhne.
Zaměstnat tátu a zahrát na jeho strunu.
Skočil jsem mu na to, ale odpouštím mu, je moc chytrý a ví jak na nás.
Jen jsem chtěl Petře napsat vzkaz, že má nejmladšího čtenáře, ale nemá, on to jen hrál.
Nevadí, mě Marta baví, možná proto, že ji rozumím, možná proto, že mám na její styl náladu.
Petro díky ;-)

(2. ledna 2012, www.maaristaan.cz)

Marta v roce vetřelce
Napsala Petra Soukupová
Ilustrovala Nikola Hoření
Vydalo nakladatelství HOST (2011)
www.hostbrno.cz
320 stran

Pavel Brycz .:. Tátologie

Tuhle knížku jsem nějakou dobu míjel, protože ten obal mě prostě odrazoval.
Který chytrý mozek asi napadlo, dát na knihu pro muže fotku polonahého chlapíka se zatnutými svaly?

Nakonec jsem ale stejně neodolal a do své knihovny ji zařadil.
Dokonce ji doporučuje Liga otevřených mužů (bodejď by ne, když je spisovatel jeden z nich a ještě ke všemu moc knih o otcovství nevychází).
Nalákala mě na ni jedna recenze a říkal jsem si, když už nic, budu mít alespoň o čem psát na blog :-)

Anotace z přebalu knihy:
"Každý autor chce psát knihy, které mají hlavu a patu. A aspoň jednou za život napsat i takovou, která má koule. Tátologie dosáhla vysoké laťky: má hlavu, patu i koule. A dává báječné rady všem tatínkům, kteří také mají všechny tři náležitosti na správných místech. Jak mít dost odvahy k nezodpovědnosti vůči šéfům a spát v práci? Jak se zachovat, když přežijete s dětmi celý nekonečný večer a ve dvě ráno vás budí opilé pohihňávání bytosti, kterou milujete, ale jež má jednu nohu o dost kratší, protože si urvala jehlový podpatek, když stoupla ve tmě do kanálu? A jak uživit rodinu v éře hypotečního otroctví, i když si na vás nevzpomněly s úřadem ombudsmana České dráhy? Toto a mnohem víc obsahuje kniha, která ani ženám nebude rozhodně cizí. Vždyť některé tátologické rady už znají z Maminky, časopisu, který četly v těhotenství, když ten jejich se ještě ládoval okurkami a nedovedl si představit, že se smíří nejenom se svým otcovstvím, ale dokonce i se svým vlastním tátou."

Moje milá mi říká, že nemám smysl pro humor.

To víte že mám, sice v jiné dimenzi než mé bezprostřední okolí, ale je tam.

Ale mně ta knížka nepřišla zas až tak vtipná, jak se tváří.

Uznávám, že mám možná trochu problém s autoritami a pokud mi jiný muž začne říkat co a jak mám dělat, stává se z něj úhlavní nepřítel číslo jedna.

Jasně, ty rady a postřehy mají hlavu a patu a čtenářkám časopisu "Maminka" to může přijít roztomilé a zábavné (moc se omlouvám všem čtenářkám časopisu Maminka, nic proti nim nemám a ani je neznám, ale jsou to přeci jen čtenářky!), ale ta kniha je pro muže (nebo mi něco uteklo a ona není?).

Víte jak, jsem muž a čtu kterak druhý muž je chytrý jak opice (stejně tak roztomilý) a chlapská ješitnost mi prostě nedovoluje mít ho rád.

A najednou, když už to chci vzdát a říkám si, že těch rad je už opravdu moc, tak pan Brycz přestane.

Začne část knihy s názvem "Tati, vypravuj ..." a je úplně jiný.

Je to chlap, který má cit, který něco zažil a umí to podat tak, že to druhého chlapa zaujme.

Smazalo se to ego Supertáty a mluvil na mě muž, kterého jsem rád poslouchal.

Abych to nějak ukončil ... ať už si o téhle mé úvaze myslíte cokoliv, chtěl bych vás ujistit, že ta kniha se mi vlastně líbí.

Většina těch věcí, které mi vadily, je asi můj vnitřní problém a tak spolknu svoji nedůtklivost a ostatním tátům ji doporučím.

Když už nic jiného, třeba si uvědomíte, že jste vlastně taky takový "SuperTátové" ;-)

... mimochodem, zjistil jsem, že ta kniha vyšla ve třech (možná i dalších) vydání ... ty obálky jsou hrůza jedna vedle druhé :-)

(8. února 2012, www.maaristaan.cz)

Tátologie

Napsal Pavel Brycz

Obálka a grafická úprava Michal Chodanič

Vydala Mladá fronta a.s. (2011)

www.kniha.cz

240 stran

Cormac McCarthy .:. Cesta

Vyškemral jsem si ji k narozeninám, přečetl ji nedávno a pořád na ni musím myslet. Ta knížka je zlá! Co zlá? Ta knížka je samo zlo!

Rozhodně není určená pro tátu, který má malýho syna! A to ani náhodou ...
Představte si, že přežijete nějakou hnusnou apokalypsu, po který zůstane zkáza na Zemi.
Všechno mrtvý, všude jen prach, rozpadlá města, žádné slunce, jen hrstka přeživších lidí, kteří umírají.
Hlady, prolezlý nemocí, zabití, sežráni.
Představte si, že jste muž, máte ženu a malé dítě. A oba hrozně milujete.
A ta žena jednoho dne řekne: Hele, už máš v revolveru jen dva náboje a my jsme tři. Aź už to jinak nepůjde, Tvojí poviností je zabít syna, nesmíš ho tu nechat samotného..." a odejde stranou a podřeže si žíly.
A tak jste jen táta a syn, je vám zima, nemáte co jíst, zvířata jsou dávno mrtvý, zůstat stát na místě znamená, že vás najde někdo jiný, někdo, kdo bojuje o svůj život a když se vám octne za zády, tak vám do nich vrazí nůž a udělá si z vašeho vyhublýho těla večeři.
Jste táta, milujete svého syna a víte, že ho nečeká nic pěkného.
Že ho čeká jen muka hlady, občas zahnaný nějakým zapomenutým odpadkem, zima, strach přecházející v hrůzu a pomalá smrt.
A tak jen jdete.
Jdete na Jih, kde doufáte, že je alespoň trochu teplo.
Schováváte se před ostatními.
Musíte sledovat, jak váš milovaný syn každý den vidí mrtvá těla.
Musíte sledovat, jak ho to mění, jak ho to ničí.
Musíte každý den držet jeho tělo a snažit se ho v hnusné deštivé zimě zahřát, protože se třepe jak ratlík.
Musíte každý den poslouchat: "Tatínku, že ty mi neumřeš? Že mě tu nenecháš samotného? Tatínku, já se bojím!"
Musíte každý den hekat a sledovat, že vykašláváte každý den více a více krve.
Každý den musíte myslet na to, že třeba zítra už nevstanete, umřete a nestihnete vzít syna sebou.
Že on tu zůstane.
Sám.
Malý syn.
Sám.
Samotný, v noční můře.
Vedle vaší mrtvoly.
Sám.

Už alespoň cítíte trošku tu beznaděj?
Leze vám z toho mráz po zádech?
Tak to fakt, ale fakt nečtěte! 

(26. října 2011, www.maaristaan.cz)

Cesta
napsal Cormac McCarthy
Z anglického originálu "The Road" (2006) přeložil Jiří Hrubý.
Přebal s použitím ilustrace Josefa Gertli Danglára navrhl a graficky upravil Libor Batrla.
Vydalo nakladatelství ARGO (2008)
www.argo.cz
185 stran

Stephen King .:. Ostrov Duma Key

Bylo nebylo ...
Jmenoval se Edgar, seděl ve svém autě a nechal se sešrotovat náklaďákem.
Celkem nic se mu nestalo, nepočítáme-li urvanou ruku a zvýšenou hladinu vzteku a agrese.
Čas plynul, Edgar byl stále vzteklejší a aby z toho něco měla i jeho žena, pokusil se ji uškrtit. Uškrťte ale někoho jednou rukou, žejo. Nejde to zas tak dobře a tak místo aby umřela, tak ho raději opustila.
No a co teď?

Chybějící ruka bolí a svědí, je to divný, ale existuje to. Říká se tomu fantomova bolest.
Edgarův psychiatr se vyzná a tak mu radí: "Hele seber se, najdi si nějaký klidný místo a třeba maluj, jen prostě vypadni".
A tak se Edgar sebral, pronajal si dům na ostrově Duma Key, kde mimo něj žila jen nějaká babka s Ajzhajmrem a její ošetřovatel a fakt začal kreslit.
A dobře.
Co dobře? Výbrorně!
Dokonce tak výborně, že když nakreslil chlápka podle jednoho zločince z telky a pak mu vymazal pusu i s nosem (pamatujete na Nea z Matrixu, jak mu pan Smith vymazal pusinu?), tak se chlápek udusil.
Dobrý! To jde! A co dál?
Ošetřovatel babky Ajzhajmrovky je fajn chlápek, nikdo jinej příčetnej na ostrově není, tak hold budou kámoši.
Edgar maluje jak pomatený, zlepšuje se hodinu od hodiny, neexistující ruka o sobě dává stále víc vědět a z obrazů začíná vystupovat příběh.
Příběh ostrova Duma Key, babky Ajzhajmrovky, roštěnky ze dna oceánů, lodě co vozí mrtvolky a nějaký utopený děti.
No prostě dovolená na uklidněnou jak má být.
No znáte Kinga ne?
Prostě další vydařený román, kde se dozvíte o postavách i to, co by vás ani nenapadlo chtít vědět.
Spousta řečí okolo a uprostřed hnusná smradlavá roštěnka, kterou byste potkat fakt nechtěli.
Doporučuji číst ve vaně, má to pak tu správnou atmošku ;-)
Mimochodem, je to skoro jako záhadný kouzlo, ale ta knížka se mi na konci příběhu rozpadla v rukou!
Fakt, nekecám!
Apropo, nechápu kroky českých nakladatelství, proč dobrovolně zabíjejí úspěšnost prodeje knihy na pultech a volí jim děsné obaly.
Vždyť i obal přeci prodává a obaly Kingovek jsou rok od roku horší a horší.
Člověk aby se pak styděl číst ji na veřejnosti ...
Nechápu to o to víc, když originální obal není až tak strašný:

(18. prosince 2011, www.maaristaan.cz)

Ostrov Duma Key
Napsal Stephen King
Z anglického originálu Duma Key přeložila Linda Bartošková
Obálka a grafická úprava obálky: Jan Patrik Krásný a Dagmar Krásná
Vydalo nakladatelství Pavel Dobrovský - BETA v roce 2008
www.dobrovsky.cz
555 stran

Philip K. Dick .:. Dr. Krvemsta aneb jak se nám vedlo po bombě

Představte si, že jdete ráno do práce, pozdravíte se s kolegy, sednete si za svůj pracovní stůl a čeká vás osum hodin práce.
A tak pořád dokola, den co den, pravidelný koloběh občas rozbitý víkendy, státními svátky, či dovolenou.
A tak celý život, dokud neumřete.
STOP.

A teď jak to vidí Philip K. Dick.
Jdete ráno do práce, pozdravíte se s kolegy, sednete si za svůj pracovní stůl, čeká vás osum hodin práce a když jdete o polední pauze na oběd, začnou na svět padat atomové bomby.
Umře hodně lidí, pár jich přežije.
Z někoho se stane mutant.
Z někoho se stane "trupík" (rozuměj člověk s tělem a hlavou bez rukou a nohou), z někoho uhlík (je to blbý, když svět propaluje radioaktivní záření a vy nejste natření opalovacím krémem s faktorem 10.000), z někoho se stane krypl a někdo tím kryplem je pořád, bomba nebomba.
Občas se sutinami mihne krysa, která má sice dlouhej ocas, ale při západu slunce vytáhne z vozíku píšťalku a romanticky na kopečku píská noci vstříc.
A někdo zůstane trčet ve vesmírném satelitu, krouží kolem naší planety a nemá nejmenší šanci, žeby se kdy dostal dolů.
No co, bašty tam má hromady, knih plnou satelitní knihovnu, muziky co hrdlo ráčí a vysílačka stále funguje a přeživší dole rádi poslouchají. Vítej vesmírný DJ ;-)
Philip K.Dick nám svým typickým způsobem představí pár divných postav, který prostě musíte mít rádi.
Trupíka mechanika, jenž si bez rukou a nohou stvoří svoje vozítko s chapadlama a to jen tak, silou své vůle.
Trupíka, který by tak rád dosáhl uznání a kterého opravdu naštve, když jako dárek dostane cigarety, když on přeci nekouří!
Také poznáme děti sourozence, holčičku a chlapečka, kteří jsou si strašně blízcí.
Bodejď by jste si nebyli blízcí, když se vám bráška narodí v bříšku, je to takovej malej nádůrek, který s vámi hovoří, který vám vypráví o tom, jak vidí a slyší mrtvé lidi.
Taky je tu jeden vědec, o kterém všichni vědí, že právě kvůli jeho špatným výpočtům začaly padat ty zpropadané atomové bomby.
Je to pešek, způsobit smrt milionu lidí, přežít to a vědět, že ostatní ví, že jste to byli vy.
Asi nebudete nejobíbenějším vědátorem pod sluncem ...
Samozřejmě se seznámíme i s naprosto obyčejnými lidmi, kteří jen přežili válku a budeme sledovat, jak se jim vedlo po bombě.
A kdo Philipa K. Dicka trochu zná, jistě si pomyslí, že v době kdy tuto knihu psal, jeho antidepresiva určitě zmírnila hlodajicí paranoiu v hlavě, protože tak optimistickou víru v dobro a lidskost v jeho knihách jen tak nenajdete :-)
Příjemné čtení přeji.

(17. prosince 2011, www.maaristaan.cz)

Dr. Krvemsta aneb jak se nám vedlo po bombě
Philip K. Dick
Z anglického originálu Dr. Bloodmoney, or How We Got Along After the Bomb, vydaného roku 2002
přeložil Bob Hýsek
Obálku ilustroval Pavel Růt
Vydalo nakladatelství ARGO (2009)
www.argo.cz

Pavel Čech .:. O Zahradě

V knihovnách a knihovničkách po celém světě, je uložená spousta knih a spousta z nich je určená pro děti. Některé knihy jsou zahalené vrstvou prachu, zapomenuté a ztracené v čase, některé jsou vystavené na obdiv, snad proto, že se sluší je mít.
Jsou ale i knihy, které jsou ušmudlané, označené prstíky malých čtenářů. Nesou si s sebou známky hlíny, vůni trávy, čistého letního vzduchu i teplo a útulno zimní postele s čajem na dosah. Jsou to knihy, které děti milují a stále se k nim vrací. Jsou to knihy, které otevírají bránu Fantazie a berou své čtenáře na výlety za dobrodružstvím.

 
Kniha O Zahradě je jedna z nich.

Jak už to některé pohádkové knihy dělají, tato kniha si cestu k našemu synovi našla sama a ikdyž jsou mu pouhé dva roky a písmenka mu zdaleka nic neříkají, zbožňuje ji od první chvíle. Otevírá mu totiž svět, který je mu blízký. Svět tajemný a záhadný, plný zvláštních obrazů a výjevů. Svět, který je tam za okny jeho pokoje. Svět, kam se každý den vydává s rodiči na procházku. Svět plný krokodýlů, hadů a veverek.

Svět, který rozhodně stojí za to prozkoumat. 

Je to příběh o klukovi Františkovi a jeho očích plných snů. O klukovi, který zažívá svá dobrodružství v dlouhých a úzkých uličkách svého města, na zaprášené půdě s truhlou plnou knížek …
Je to příběh o tajemné Zahradě, ke které ne vždy vede ta správná cesta, i když si ji František zakreslí do svého sešitu.
Je to příběh o Zahradě, kde se mezi stromy toulá dívka z obrazu, ve křoví se schovávají uprchlí tygři z cirkusu, kde možná ústí vchod to temného podzemí se skrytým pokladem a v jezírku žije velryba.
Je to příběh o Zahradě, kde v zahradním domku žil starý hodinář, který sestrojil hodiny zastavující čas.
Je to příběh o Zahradě, o které kluci jen sní a vymýšlí si pověsti, protože je střežená starým visacím zámkem na malé zrezavělé brance, který nikoho dovnitř nepustí. A tento zámek zůstane pro Františka zavřený skoro po celý jeho dlouhý život. Ikdyž zažívá svá skutečná dobrodružství ve světě, stále jej Zahrada následuje jako vzpomínka a ve stáří jej přivede zpět před svojí malou branku. Protože Františkův úkol není najít ztracený poklad nebo spatřit dívku z obrazu, ale otevřít dveře. Otevřít je pro chlapce, který si k Zahradě chodil hrát a snil o tom, jaká tajemství se skrývají za jejími zdmi …

Stejně tak, jako je naším úkolem, úkolem rodičů, dát svým dětem klíč od světa fantazie. Otevřít ta dvířka k vzrušujícím dobrodružstvím a pomoci jim proklouznout do světa netušených rozměrů. Tato kniha nám s tím ráda pomůže. Pomocí obrázků, kde i po několikátém zhlédnutí najdete něco, čeho jste si předtím nevšimli.

Pomocí klidnému toku slov a hlavně pomocí úžasné atmosféry, která vás ovane hned při prvním otevření knihy.

(10. března 2010, www.svetdetskefantazie.cz)

O Zahradě
Napsal a ilustroval: Pavel Čech v roce 2005
Vydalo nakladatelství: BRIO, spol. s r.o. (2005, 2009)
 www.briopublishing.cz