John Green .:. Hvězdy nám nepřály

Některé obaly knížek to nedělají čtenáři lehké. Obzvláště, když čtenář je třiceti-něco letý muž a kniha se tváří jako červená knihovna pro dospívající slečny ... kterou ve skutečnosti vlastně asi je.
V autobuse bych se ji styděl číst, naštěstí autobusem nejezdím, chodím pěšky.
Nechme ale škatulkování, jsou knihy, které mají přesah ze svého šuflíku a stávají se z nich nezařaditelné skvosty.
Ukrývají v sobě totiž příběhy, které dojmou jak šestnáctiletou holku, tak stárnoucího kluka.
Ne nadarmo se kniha pyšní titulkou "Nejlepší kniha roku 2012 podle časopisu Time."

Nevím, jestli je nejlepší (nečetl jsem všechny knihy roku 2012), ale dobrá opravdu je.

Rozehrávající se příběh vás pohltí hned od začátku.
John Green je, zdá se, citový vyděrač a svou čtenářskou oběť chytne za pačesy hned od začátku.
Koho by nedojmul beznadějný osud šestnáctileté dívky umírající na rakovinu, která se zamiluje do stejně postiženého sympatického mladíka? A opravdu není v dohlednu zázračný lék, který všechny zachrání a změní svět.
Už bulíte?
Ne, vážně, zapomeňte na vaše předsudky o červené knihovně, zde zas až tolik neplatí.
John Green je totiž vtipný a citlivý spisovatel, takže jsou takové i jeho postavy.
Nemocné jsou už dlouho, tak jsou se svojí nemocí srovnány (plus/mínus).
Jasně, nechce se jim umřít, ale do karet osudu se už dívají nějakou dobu a tak vědí, jak hra musí skončit.
Tak si od života berou to, co jim nabízí. A těmhle dvoum nabízí každému toho druhého.
On s protézou místo nohy a s nezapálenou cigaretou ve rtech (nechte ho, vždyť je mu sedumnáct, taky jste byli pozéři) a ona věčně připojená ke kyslíkové bombě, kterou tahá za sebou.

(Ke knize vznikla spousta fanouškovský ilustrací. Je vidět, že na čtenáře opravu zapůsobila)

Mimo jiné je spojí i její oblíbená kniha. O dívce, která umře na rakovinu. Ta kniha skončí uprostřed věty a všichni víme proč. A to je trápí. Oba dva.
Co se stane dál? Jak se s tím vypořádala její matka? Je přítel mámy pacholek? Co se stane s křečkem? ... a další a další otázky, které jsou tak důležité, když také umíráte na rakovinu.
No a tak se pustí do pátrání po spisovateli a po odpovědích na svoje otázky ...

Ikdyž to tak možná nevypadá, ta kniha není tak depresivní, jak téma může napovídat.
Jasně, jsou tam pasáže, kde i otrlý chlap málem sahá po kapesníku a nadává spisovateli za jeho krutý styl odsouzení, ale ta kniha opravdu není smutná.
Vždyť je o lásce, o dvou lidech, kteří se zamilují a užívají si svůj krátký čas života. A láska přeci není smutná.
Dobře, občas mě napadá, že jsou postavy na svůj věk až moc vyzrálé, ale co já vím, co s vašim životem udělá rakovina plic?
Nevím nic ... nekritizuji, jen čtu.
A tenhle příběh se čte sám ...

Hvězdy nám nepřály
Napsal John Green
Z anglického originálu The Fault in Our Stars, vydaného roku 2012, přeložila Veronika Volhejnová
Obálku navrhl Emil Křížka
Vydala Euromedia Group k.s. - Knižní klub (2013), 1. vydání
www.bux.cz
236 stran

Timur Vermes .:. Už je tady zas

Nebyl jsem si úplně jistý, jestli je dobrý nápad po knize Colette (viz minulý příspěvek) začít číst Už je tady zas od Timura Vermese.
Colette ve mně opět zažehla ten plamen znechucení a zloby z toho, čeho všeho jsou lidé schopni ve jménu víry či přesvědčení ... opravdu mám náladu po tom všem číst si knihu o Adolfu Hitlerovi, který se živý a zdravý probudí v současnosti (konkrétně v roce 2011), rozhlíží se kolem sebe a se sebedůvěrou sobě vlastní se opět dostává na vrchol společenského žebříčku?

Pravda je, že během pár stránek čtení z této knihy jsem na nějakou Colette zapomněl.
Těžko říct, zda to bylo tím, že Colette není psána čtivým způsobem, nebo tím, že Vermes je vypravěčský talent, faktem ale je, že jsem se bavil od první stránky a nepřestal jsem se bavit, dokud jsem knihu neodložil přečtenou. Ta kniha je totiž opravdu zábavná ... vtipná a chytrá. A nic na tom nezmění ani fakt, že "židovská otázka není legrační", jak povídá sám knižní Hitler.
Nejsem filozof, abych tu rozebíral, zda je vhodné stavět postavu Hitlera do pozice zábavného strýčka, který vám bude zpříjemňovat zimní večery pod peřinou.
Nebudu tu ani rozebírat, jakýpak mají asi názor na knihu přeživší (nebo příbuzní nepřeživších) oběti druhé světové války.
Nemám na to dostatek historického vzdělání, nemám na to ucelený názor a co je hlavní ... je mi to úplně jedno. Jsem rozumný člověk, který ví, že Hitler je špatný a nic na tom nezmění sebelepší vtip či historka.
Ale jsem taky člověk, který své dospívání velkou měrou strávil čtením sci-fi knížek a proto pro mě není težké popustit uzdu své fantazie a připustit možnost, že na opuštěném hřišti současnosti se probudil Adolf Hitler, vstal ze země, oprášil si svoji nažehlenou uniformu a rozhodným krokem se vydal za svým snem o silném a čistém Německu.

Kniha je psaná z pohledu samotného Hitlera a o to dělá knihu ještě více zajimavou, když se jeho "vlastními slovy" dozvídáme, kterak se vypořádává s novými vynálezy moderní doby a kterak je nadšený z nových možnosti propagandy pomocí televize a internetu.
Při jeho postřezích o současné Evropě a trefných glosách (upozorňující na dnešní stav naší společnosti) čtenáře zamrazí v zádech. Uvědomí si totiž, že jsme ve stejné (nebo dost podobné) náladě jako společnost před druhou světovou válkou.
Nespokojení, znechucení, toužící po změně ... naštvaně čekající na to, co se v nejbližsí době stane, vědoucí, že něco se prostě stát musí.
Předtím přišel Hitler a německý národ si jej dobrovolně zvolil za svého Vůdce ... a dnes?
Kdo příjde dnes?
A uvědomíme si hrozící nebezpečí včas?
Kniha končí novým Hitlerovým sloganem: "Všechno nebylo jenom špatné" ... také vám to přijde povědomé?

Ano, tato kniha je trefnou sondou dnešní doby ... a možná si uvědomíte (stejně jako já), že pokud příjde nový charismatický Vůdce a správně pojmenuje bolesti dnešní doby, nebude pro něj těžké najít oddané stoupence a najde jich dostatečně velký počet, aby změnil svět ... a protože jsem vyrůstal na postapokalyptckých sci-fi knihách, nemám moc velkou důvěru v to, že ta změna bude k lepšímu ... nebo že by při ní netekla krev.

Zde je rozhovor s překladatelkou Michaelou Škultéty v pořadu Artefakta Jana Rejžka ... doporučuji!

Už je tady zas
Napsal Timur Vermes
Z německého originálu Er Ist wieder da, vydaného roku 2012, přeložila Michaela Škultéty
Obálka: Johannes Wiebel
Vydalo ARGO (2013), 1. vydání
www.argo.cz
367 stran

Arnošt Lustig .:. Colette, dívka z Antverp

Už titulní stránka této knihy se nás snaží přesvědčit o tom, že se jedná o "Strhující příběh o lásce silnější než smrt".
Já vám ale nevím ... jakobych četl jinou knihu, než jakou se mi vydavatel snaží nabídnout.
Nemyslím si, že tato kniha je o lásce. Ne, že by se zde o lásce nepsalo ... píše se o ni, to zase ano. Ona miluje jeho a on zase jí. Nebo se alespoň o své lásce navzájem snaží přesvědčit, ale věřte tomu ve světě, kdy pravda a lež vůbec nic neznamenají.
Jejich vztah je jen o tom, aby si dokázali, že ještě žijí. Nemluví o tom, co bylo před tím a nemluví moc o tom, co bude potom.
Není nic, než současnost. Zítřek nemusí přijít.

Vlastně mi ta jejich láska příjde jen jako kulisa toho všeho, náhodná epizoda, nepodstatný detail ... a rozhodně mi nepřišla "silnější než smrt".
Všechnu tu krásnou lásku prostě zastíní prostředí, kde se oba dva nedobrovolně nachází.
Jsou židé a jsou v koncentračním táboře.
On je kápo, odsouzenec k smrti hlídající jiné odsouzence k smrti, a ona ta, která páře zabavené šaty tisíců lidí (kteří prošli branou s nápisem "Arbeit macht frei") a hledá skryté a zašité cennosti, peníze a šperky.
Ona je krásná a její krása ji drží prakticky naživu.
Čistá rasa je sice čistá rasa, ale i oddaný voják a stoupenec Vůdce je jen člověk a ke všemu muž, podléhající tělesným touhám. Ona je jen maso, předurčená k likvidaci a vůbec nezáleží na tom, zda do plynové sprchy půjde dnes, nebo až za měsíc.
A tak to jde den za dnem.
Tisíce a tisíce lidí to štěstí nemají, umírají a nikoho to nezajímá.
Děti umírají bez matek, ženy bez mužů, muži beze cti.
Plynová komora funguje s děsivou jistotou a vysoké komíny chrlí nekonečná oblaka sazí pocházející z ... no, vždyť to všichni víme.
Ať je láska sebevětší, tak strašný exteriér jejího děje zadupe veškerá romantická slůvka do bahna a pohřbí vše, co lásku dělá láskou.
To, co nám Lustig představuje (a že ví o čem píše, sám koncentračním táborem prošel a přežil jej) vás tak otupí, že na nějakou lásku prostě nemáte chuť.
Nebo alespoň já tu chuť opravdu neměl a nedokázal jsem v ní věřit. Doufal jsem, že už brzy narazím na poslední stranu, knihu zavřu a už nikdy se k ní nebudu vracet.
Ne po tom, co jsem si přečetl úsek:

"Všiml si unterscharführera Weissackera, jak zorganizoval děti, aby se ukázněně dostaly co nejrychleji do plynové komory krematoria číslo 2, nejbližšího rampě. Unterscharführer přikázal pěti stům dětí zastavit. Na povel smějí vyběhnout. Kdo dosáhne podzemních sprch první, dostane k svačině chleba s medem a máslem. Teď! Děti běžely jako o závod, rovnou z vagonů do plynové komory. Oberführer Hermlich se vyjádřil, že život je sladký běh dětí. Vyhlásil unterscharführera za vzor esesmana..."

Zmrdi !

Colette
Napsal Arnošt Lustig
Vydala Mladá fronta (2013), 3. vydání
www.kniha.cz
200 stran textu, 16 stran obrazové přílohy

Ještě bych se rád zmínil, že tato kniha vyšla s poznámkou, že se jedná o předlohu filmu.
Film jsem neviděl, ale v knize jsou fotky z tohoto filmu.
Naprostá většina fotek nemá nic společného s knihou, jejich děj se v knize vůbec nevyskytuje.
Působí to hodně rušivě a kazí to z knihy dojem.
Kdyby si vydavatel fotky odpustil, udělal by lépe. Nebo měl alespoň vybrat ty, které mají s knihou nějakou spojitost. Škoda toho!

Pro srovnání obaly starších dvou vydání:

A závěrem (pro odlehčení a mírné poznání pana Lustiga) bych doporučil shlédnout tento díl Všechnopárty, kam si jej pozval pan Uhlíř - zde: Arnošt Lustig - Všechnopárty 

J. K. Rowlingová - Prázdné místo

Někdy se u netrpělivě očekávaných knih opravdu vyplatí nepodlehnout kolem čtoucímu davu a s koupí (potažmo čtením) vyčkat.
Vyčkat až opadne ta vlna vzrušení a hysterie a pozornost všech se upře na další a další momentální bestseller.
Protože někdy se o některých knihách píše až moc, každý chce přispět svojí troškou rozumu a názoru do mlýna a virtuální předobraz příběhu a knihy kazí výsledný dojem. Ten váš, osobní a intimní.
Od vydání "prvního dospěláckého" románu J.K. Rowlingové už uběhlo spousty písmenkové vody a nikdo v online světě současnosti se o něm již nezmiňuje.
Zapomenuty jsou ty chytré i méně chytré recenze a jediný názor na tuto knihu (který mi utkvěl v paměti) je ten, kdy si autor recenze na jejím konci povzdechl, že kdyby hrdinové příběhu měli kouzelnické hůlky, bylo by to vše o dost lepší.
Dát mu pěstí mezi oči, se mi celou dobu čtení chtělo :-)
Protože když budete k této knize přistupovat jako ke knize od autorky knih Vy víte o kom, tak jste čtenář, kteří si nezaslouží další příběhy z pera paní Rowlingové.
Jste prostě knižní důchodci, kteří si stále budou stěžovat, že v době jejich mládí bylo na světě lépe a stále budete srovnávat oblíbenou krupicovou kašičku s vybranými pochutinami dospělého a zkušeného kuchaře.
Prostě budete mimo.

Ať se vám to líbí nebo ne, Rowlingová psát umí a má talent na vybudování knižních světů, kde se brzy budete cítíte jako doma a znát každý kout a každou tvář schovávající se za zataženou žaluzií.
Cítíte se jako soused všech těch podivných postav a vše vnímáte z pozice zůčastněného občana, který v tomto víru události musí žít.
Jako čtenáře mě fascinuje umění Rowlinngové postupně vrstvit na postavy nové a nové kousky osobnosti, až před vámi stojí člověk, kterého důvěrně znáte, znáte i jeho tajemství a i přesto, že je vám krajně nesympatický, chápete jeho životní kroky a předvídáte směr toku jeho myšlenek.
Nejednou jsem si při úvahách nad Prázdným místem vzpomněl na Stephena Kinga, který má pro mě naprosto stejný dar jako Rowlingová ... stvořit postavu s takovými detaily, že při pohledu do zrcadla jej naprosto jasně vidím, kterak stojí za mnou, včetně jeho vrásek a kruhů pod očima.
Děj Prázdného místa plyne volně jako klidná hladina řeky, jen občas narušená kruhy způsobené odhozeným kamenem, kdy do děje zasáhne předzvěst budoucího. Řeka vyprávění se pozvolně rozšiřuje, napojují se na ni další a další drobné přítoky osudů postav a hrdinů, jejichž následkem se voda sem tam vyleje z koryta řeky a zaplavý nedalekou louku. Ale stále je to pomalý proud slov.
Nechal jsem se unášet jeho klidným, přesto poutavým pohupováním, rozhlížel se kolem sebe a vnímal, co se děje okolo.
A když už jsem si (unaven klidným nedělním dnem) začal říkat, zda ta řeka není až moc pomalá, strhnul mě najednou proud dravých slov a strhnul mě do peřejí gradujícího děje.
Nečekaně, ale v tu pravou chvíli!
Nuda, která už mě asi čekala za další zátočinou, se nekoná, Rowlingová naplánovala zvrat děje naprosto přesně.
Do toho malého městečka, které jsem za tu dobu čtení už důvěrně poznal, se vlila děsivá vlna vrcholícího příběhu a nenechala kámen na kameni.
Já jen stojím uprostřed toho všeho na vyvýšeném místě, v ruce držím tuhle tlustou knihu a bezmocně se dívám, čí hlava se dostane na povrch a nalezne pevnou oporu k vytažení svého obyčejného života na suchou zem.
Po tom všem, pln emocí, zaklapnu desky knihy a oddychnu si:
"Uff ... ještě že tam nebyla ani jedna jediná kouzelnická hůlka!"

Prázdné místo
Napsala J. K. Rowlingová
Z anglického originálu "The Casual Vacancy" přeložila Hana Zahradníková
Vydalo nakladatelství Plus (2013) ve společnosti Albatros Media a.s.
www.nakladatelstviplus.cz
www.albatrosmedia.cz
542 stran

Haruki Murakami - Norské dřevo

Ideální čtená kniha k úklidu, k žehlení, k brouzdání se spadaným listím, k máchání se ve vaně či jen tak k sezení na balkoně s čuměním do blba ... ne, není to dílo, které změní váš pohled na svět, není to dílo, které vám přinese nové myšlenky a změní od základu život. Je to kniha na neděli, příjemný poslech a mírná melancholie smutku. Obyčejný příběh obyčejných lidí, kteří žijí obyčejné životy plné obyčejných věcí ... a přesto vám to nevadí a pozorně posloucháte dále a dále příjemné hlasy vypravěčů.
Prostě si odpočinete ... a to je to důležité.

 

Norské dřevo
Napsal Haruki Murakami
Předčítají Filip Čapka, Klára Issová, Jana Stryková

Délka 10 hod. 6 min.
Vydalo nakladatelství OneHotBook (2013)

Raymond Chandler .:. Loučení s Lennoxem

Abych byl hned na začátku upřímný, musím otevřeně říci, že normálně nečtu detektivní romány.
Ne, že bych se jim vyloženě vyhýbal, ale nějak si ke mně prostě cestu nenajdou.
Až teď.
Aby se ke mně tato kniha dostala, musel jsem ji vyhrát v jedné soutěži (moc děkuji FILM NOIR BLOG). Měl jsem z ní radost a do knihovny jsem si ji vystavil obalem ven (aby byla vidět titulní stránka), protože mi přišla moc hezká. Nějaký ten týden jsem kolem ní jen chodil, občas ji pohladil pohledem, ale jinak ji naprosto normálně ignoroval.
Autora neznám a příběh knihy mě dle anotace moc nelákal. Však znáte detektivky.
Ten potkal tu, ta umřela a on nakonec taky a drsný soukromý detektiv pátrá z osobních pohnutek, kdože tu vládne smrtící zbraní. Kdo by ten příběh otevíral, když má na noční stolku připravené "zábavnější" knihy?
Já tedy ne ...

Jenže ... jak se říká, na každého jednou dojde a došlo i na Loučení s Lennoxem.
Přišel víkend, předchozí čtený příběh skončil, v knihovně je zavřeno a já mám před sebou neplánované dvě hodiny volného času, kdy budu čekat na rodinku v opuštěném vestibulu kina před kávou z automatu.
Vzal jsem si tedy Raymonda Chandlera, aby mi dělal společnost.

A byl to ten nejlepší společník, jakého jsem si s sebou mohl vzít!

Jako první mě napadlo, že ta kniha je černobílá.
Prostě rozehrává v mé představivosti černobílý film.
Ostré přechody mezi černými stíny a bílým světlem, temné kouty a pára nad kanálem.
Vysoký detektiv na rohu ulice opřený o zeď, klobouk vražený hluboko do čela a v těsně semknutých rtech ležérně zavěšenou cigaretu. Dým z cigarety se líně přelévá přes okraj toho klobouku a vznáší se do noční oblohy padesátých let.
Jsou to léta, kdy každý druhý detektiv balancuje na pokraji šílenství a alkoholismu a výpovědi svědků začínají pořádným úderem zatnuté pěsti do břicha, začouzenou výslechovou místností a panákem žitné z detektivova stolu.
Je to prostě stará detektivní škola s drsnými strážci zákona, s krásnými nedostupnými ženami a příběhem, který vás vtáhne do světa, který znáte z černobílých stylových filmů "pro pamětníky".
Takové to: „Louisi, myslím, že tohle je začátek krásného přátelství.“
Prostě styl noir z téhle knihy přímo čiší a je cítit po zatuchlých pajzlech a střelném prachu.
Děj knihy je propracovaný a plyne nepřerušovaným tempem, strhne vaší pozornost a nutí obracet další a další stránku. Co je ale pro mě nejdůležitější, ta kniha má naprosto úžasnou atmosféru. Obtočí vás jako ranní mlha a v hlavě vám spustí tichý soundtrack, kde zastřený prokouřený hlas zpěváka zpívá o tom, kterak ho opustila jeho milá ...
Prostě knižní zážitek jak má být!

Rád bych se ještě vrátil k obalu a vyzdvihl snahu Mladé fronty dělat knihy hezčí.
Tvrdá vazba bez přebalu, s jednoduchou ilustrací, dělá z knihy detektivní skvost.
Ve stejném stylu pokračují i v celé řadě knih Raymonda Chandlera a oko graficky založeného čtenáře prostě chce mít všechny ty knihy doma. Ano, přesně takto se mají vydávat knihy!

Loučení s Lennoxem
Napsal Raymond Chandler
Z anglického originálu "The Long Goodbye" přeložila Josef Schwarz
Vydalo nakladatelství Mladá fronta (2013)
www.kniha.cz
352 stran

Kathryn Stockettová .:. Černobílý svět

Když jsem začal číst tento příběh, dost často jsem zamyšleně přestal, nalistoval začátek první kapitoly a přesvědčoval se, že je tam opravu napsáno: "srpen 1962". 
V roce 1962 byly mojí mámě čtyři roky.
Nepíši to sem proto, bych snad upozornil, jak jsem starý ... píšu to sem proto, že ty roky nejsou tak daleko. Vůbec nejsou tak daleko!
Snažím se přesvědčit se, že kniha je fikce, nespoutaná fantazie autorky ... do doby, než narazím na její doslov, kde sice přiznává, že příběh je smyšlený, ale že ona sama pochází z totožného prostředí. Že i ona je jedna z děvčátek bílé paničky, kterou vychovávala barevná hospodyně.
Nejde zavírat oči a mávnout nad příběhem rukou, je potřeba si připustit, že takhle nějak to doopravdy mohlo být ...

Ikdyž je otrokářství v Americe již dvě generace zapovězeno, barevná a bílá rasa stále nemá k sobě blízko. Obzvláště, když žijete ve státě Mississippi, ve státě plantáží bavlny a domova Ku-Klux-Klanu.
Tato kniha vyprávý o světě bílé smetánky žijících v honosných sídlech a jejích barevných služkách, které v nich udržují pořádek a čistotu.
O dvou rozdílných světech, kde na straně jedné jsou bílé paničky mající na starosti veledůležité dámské spolky, bridžové dýchánky, nákupy, společenské večírky a v neposlední řadě pořádání dobročinných sbírek (pro záchranu hladových černých dětí v Africe ... ach, jak směšné a pokrytecké) a na straně druhé jsou tu jejich služky, hospodyně a vychovatelky jejich dětí.
Spisovatelka k nám promlouvá pomocí dvou barevných žen, Aibileen a Minny, a paní (slečny) Skeeter, která je jiná, než ostatní paničky v okolí.
Třeba v tom, že si pamatuje na svoji chůvu a na to, že to byla vlastně ona, kdo ji vychoval. Ono je to tak v tomto knižním městě totiž zařízeno.
Matky nemají čas (možná nemají ani chuť) se o své děti starat a tak nastává doba, kdy nastupující bílou generaci vyšší společnosti rasisticky smýšlejícího Mississippi vychovávají barevné chůvy.
Očima Aibileen a Minny se podíváme do soukromí bílých rodin a uvidíme něco, co se nám asi nebude moc líbit. Od hlouposti, najivity a nevědomosti až po nefalšovanou lidskou zlobu a temnotu.
A díky těmto dvoum chůvám (a následně dalším a dalším) se slečna Skeeter dozví, co možná už nějaký čas tuší. Podívá se na svůj život a na život svých přátel jinýma očima ... těmi barevnými.
Zjistí, že svět není opravdu černo-bílý, ale že je barevný.
Díky tomuto pohledu, spolu se ženami, které se stávají jejími jedinými přítelkyněmi, napíše knihu. Knihu o pravdě, knihu o Hospodyních.
Bez příkras a zamlčování. V době, kdy Martin Luther King mluví veřejně o svém snu, ony vydávají knihu, která je může připravit o vše.
O práci, o domov, o rodinu, o život ... ale ony vědí, že pokud se má svět změnit, pokud se má změnit pohled na lidi s černou tváří, musí ten pohled změnit i ony samy.
Tomuhle všemu my, jakožto čtenáři, mlčky přihlížíme, bavíme se krásným a vtipným stylem autorčina vyprávění, nacházíme si v té nehezké době i ty věci hezké a necháváme na sebe to téma působit.
Někdy je potřeba si přečíst román z nedaleké minulosti, aby jsme si uvědomili, že až tak daleko jsme jako lidstvo zase nepokročili, protože některé stíny své minulosti si vlečeme stále sebou a pořád je máme okolo sebe ... stačí se jen rozhlédnout.

Podle knihy byl natočen i hezký film ... doporučuji vám obojí. Jak film, tak knihu ... a když nad tím tak přemýšlím, je asi jedno, v jakém pořadí.

Černobílý svět
Napsala Kathryn Stockettová
Z anglického originálu "The Help" přeložila Jana Kordíková
Vydalo nakladatelství Euromedia Group, k. s. - Knižní klub (2011 - vydání druhé, brožované vydání)
www.bux.cz
408 stran

Peter May .:. Skála

Dost často se mi stane, že si vyberu novou knihu ke četní jen podle obalu.
Nic o ní nevím, autora neznám, jen pohledem zavadím o přední stranu a vím ... vím, že si budeme rozumět.
Je to vlastně taková láska na první pohled.
Možná to zní trochu povrchně, ale na vzhledu někdy vážně hodně záleží.
Vždyť podobné je to i s lidima.
Málokdy se dáte do důvěrného hovoru s člověkem, který se vám fyzicky nelíbí, ba přímo hnusí.
Pokud je vám ale člověk sympatický, připadá vám zajimavý a krásný, nemáte nic proti tomu, seznámit se s jeho životním příběhem.
Nemám pravdu?
Stejně to mám i s knihami. Dám na první dojem.
Když je kniha z venku hnusná (a že jich vychází ještě stále požehnaně) a nenapsal ji mně známý spisovatel, většinou ji šanci nedám.
Proboha, vždyť si ji beru sebou do postele, kdo by se tam chtěl válet s nějakou ohyzdnou cuchtou?
Jak si mám vytvořit intimní hezký vztah s někým, jehož přední tvář mě ani trochu nepřitahuje?
Jasně, jsou tu i již ověřená jména, u kterých nějakého toho beďara či hnusnou bradavici na titulce přehlédnete, ale já tu mluvím o čerstvé mladé lásce.
Takové to poprvé ...

No prostě, SKÁLA od Petera Maye (vydaná nakladatesltvím HOST) má moc pěknou obálku.
Tak pěknou, že jsem si ji v tomhle nastávajícím sychravým období do peřin vzal.
A nezůstalo jen u hezké tvářičky, hodně rychle jsem při jejím vyprávění zjistil, že má i něco v hlavě.
Vypráví ponuře (skoro jakoby ten letošní podzim sama přivolala) a tak živě, že vás začnou zábst nohy a pokrývku si povytáhnete blíž k bradě.
Je to sice krimi román, ale brzy na nějakou vraždu zapomenete, skoro jakoby ta vražda (vlastně dvě) nebyla zas až tak důležitá.
Brzy si začnete říkat, že ta vražda se stala jen proto, aby se hlavní hrdina (detektiv Fin) vrátil zpět na ten prokletý skotský ostrov Lewis, ze kterého v době svého mládí tak rychle a rád odešel.
Už nikdy se tam nechtěl vrátit, ale teď je zpět a musí se postavit tváří tvář svému dětství a jeho stále přítomným stínům.
Ten příběh je mrazivý a přitom tak drsně laskavý.
Cítíte nárazy studeného větru a vůni moře (které je cítit po rybách), když se děj odehrává venku na ostrově a hned je vám lépe, když postava příběhu otevře dveře a vejde do domu.
Cítíte teplo a podvědomě si uvědomujete to hnusné skotské počasí za okny.
Z této knihy prostě Skotsko úplně sálá.
Nikdy jsem ve Skotsku nebyl, ale přesně takto si ho představuju ... nehostinné, drsné, ale přitom krásné.
A Peter May jej umí popsat tak, že vám příjde důvěrně známé.
Nechci vám vyprávět o ději, nechtěl bych vás připravit o ten pocit, kdy se seznamujete s novým příběhem, ale chtěl bych vám ten příběh doporučit.
Je to příběh o lidské duši, o touze uniknout.
Je to příběh o beznaději zůstavších a o vnitřních pošramocených životech.
Příběh vypráví o současnosti, prokládá to minulostí a před vámi se rozprostírá skládanka osudů nešťastných lidí.
Možná je nebudete mít rádi a nebudete si s nimi mít co říct ... ale zjistíte jedno.
Že je vlastně chápete.
A pak, skoro nakonec, si vzpomenete proč se vlastně smutný detektiv vrátil na ostrov a knihu neodložíte, dokud nedočtete poslední stránku ... a vůbec nevadí, že jste nějaké to podezření už předtím měli a bylo oprávněné ...

(4. září 2013, www.maaristaan.cz)

Skála
Napsal Peter May
Z anglického originálu "The Blackhouse" přeložila Linda Kaprová
Vydalo nakladatelství HOST (2013)
www.hostbrno.cz
391 stran

Ken Denmead .:. Táta Geek

Kniha "Táta Geek" je určená pro zvláštní sortu tátů.
Je určená pro ty táty, kteří jsou odsouzeni být věčně malými chlapci, se spikleneckým úsměvem a jiskrou neposedností v oku, s obrovským množstvím zálib a divných koníčků.
Určitě je znáte, možná je máte doma, nebo je má doma nějaká vaše kamarádka.
Možná je to ten svobodný soused od naproti ... ten soused, který každý den venčí věčně hlučného, vychrtlého psa, jenž má na obojku umístěnou nějakou blikající krabičku. Netušíte, že je to gps, která mapuje psí trasu v nedalekém parku a zaznamenává každý patník či sloup pouličního osvětlení, kde se čtyřnohý přítel člověka pozastaví a zvedne nožku.
Geekové jsou hračičky, technologičtí fetišisté, majitelé Dračího doupěte, ochránci starých počítačových součástek, sběratelé Lego kostiček, prostě ti divní patronové ze základní školy, od kterých jste opisovali domácí úkoly a kteří otevírají dveře mezerníkem.
Táta Geek je geek, který se řízením šťastného osudu zamiloval do toho správného, osvíceného (mírně trhlého) dvojčete opačného pohlaví a spolu s ním si vyrobili malého následovníka rodinného trůnu před počítačovým monitorem.
To je totiž ta nejdůležitější podmínka, kterak se stát Tátou Geekem.
Musíte mít potomka.

Ken Denmead je supergeek a šéfredaktor populárního blogu GeekDad spadající pod legendární (pro geeky zcela určitě) server Wired.com, stavební inženýr a v neposlední řadě i táta dvou synů, který se rozhodnul, že se se svými nápady podělí i s námi ostatními.
Pokud vás trápí, kterak zaměstnat neposlušná dítka, něco je naučit a ještě se u toho náramně pobavit, možná je opravdu dobrý nápad začít u této knihy.
Obzvlášť, pokud jste také hračičkové, domácí kutilové, nebo nikdy neodrostlí kluci v dospěláckém těle.
Je to kniha přetékající vychytralými nápady a divnými projekty, které vás buď nasměrují, nebo (chcete-li) přímo krok po kroku provedou ke zdárnému cíli - k dítku s úsměvem od ucha k uchu, nadšenému pro vědu a malé technické zázraky.
Čekají vás zde absolutně technicky a finančně nenáročné projektíky (jako třeba, kterak si nafotit vlastní komix, či udělat vlastní knihu Superhrdinů), mírně pokročilé a mírně ujeté pouštění draků v noci s využitím LED žároviček, až po projekty, kdy jsem do stránek knihy civěl dlouhé minuty a snažil se pochopit, o čem že je vlastně řeč.
Těch nápadů a rad je tam spusta. Co spousta, je jich plná kniha!
Některé jsou jednoduše geniální, některé jsou složitě primitivní, spousta jich je absolutně mimózní a pár jich je na hraně, kdy rozumný táta přemýšlí, jestli ta námaha a finanční investice nezpůsobí domácí katastrofu v podobě naštvané manželky, jejiž následkem bude stávka v kuchyni.
Přeci jen rozdíl mezi Amerikou a Českem je trochu znát a u některých potřebných součástek budete chvilku přemýšlet, kde je vlastně u vás na vesnici seženete (ikdyž český překladatel se opravdu snažil a je svojí radou nápomocný).

Nejsem pravý geek, jsem jen geekovský obdivovatel, který nemá absolutně ponětí o některých fyzikálních zákonitostech a z velkého množství různých součástek dokážu udělat leda tak velkou nefunkční hromádku imitující něco, jako je stroj času, a tak jsem na knihu koukal možná trochu z jiného úhlu, než jak na ni kouká ten pravý táta geek.
Pravému geekovsky ujetému tátovi při četbě zákonitě musí svít oči nadšením a poťouchlou radostí nad plány a sny, které se každou další větou objevují v jeho technicky postiženém mozku, nám ostatním tátům může přijít četba chvílemi trochu nudná.
Chybí mi lehkost a vtip vyprávění, chybí mi plynulé tempo slov a chybí mi odpočinek, který v knihách hledám.
Ale chápu, že to není kniha určená k relaxaci, k přečtení na jeden zátah ... ba naopak, má vás nakopnou k akci, donutit vás po každé kapitole vyskočit a zapáleně utíkat do dětského pokoje, popadnou dítka za ruce a hurá s nimi do dílny tvořit šílené projekty.
Je to kniha, kde není účelem bavit se četbou, ale bavit se činností, které jsou na stránkách popsány.
A to, pokud padne na tu správnou odrůdu otce, určitě plní naprosto dokonale.

(18. února 2013, www.sarden.cz)

Táta Geek
Napsal Ken Denmead
Podle anglického originálu "Geek Dad Awesomely Geeky Projects and Activities for Dads and Kids to Share" přeložil David Krásenský
Obálka Petr Šimčík, ilustrace Bradley L. Hill, Radek Petřík
Vydalo nakladatelství Jan Melvil Publishing, s.r.o.
www.melvil.cz
246 stran

Haruki Murakami .:. O čem mluvím, když mluvím o běhání

Neběhám ...
Povaluji se doma.
Odřený nos, na klíně kočku a v ruce knihu.

Kniha "O čem mluvím, když mluvím o běhání" od Haruki Murakami je teprve druhá kniha o běhání, kterou čtu (první byla Zrozeni k běhu) a tak přirozeně srovnávám.
Dvě knihy, dva spisovatelé, dva naprosto odlišné přístupy, jedno téma.
Vlastně ty knihy nejdou srovnávat, ale jen jsem jednu dočetl a začal číst hned tu druhou, tak se to ve mně trochu slilo. Zrozeni k běhu na mě hrála takovou tu mystickou habaďůru ... znáte to, "nadpřirozený a nepolapitelný" národ indiánů, daleká divočina a uštvaná srnka během.
Srdce kluka (bývalého čtenáře Foglara a dobrodružných románů) zaplesalo a v hlavě spřádalo mapu běhu po místním kraji dětských toulek.
Do Mexika prostě nejedu, tam přeci z nějakého důvodu utíkají zločinci z celého světa :-)
Dost často jsem si při čtení Zrozeni k běhu vybavil jinou knihu a to Učení dona Juana od Carlose Castaneda.
Šamani, Mexiko, takové to: "Všechno je v Tvé hlavě, Neo ... ta vidlička tu není, ohni ji silou vůle."
Čte se to jedním dechem, nedá se to odložit, je to prostě úžasné ... ale je to pro mě trochu scifíčko.
Zato Haruki Murakami na mě promluvil řečí mého kmene.
Běhat začal ve věku, v jakém jsem teď já a v hlavě má myšlenky, kterým naprosto rozumím.
Nikam se nedere, nikoho nepřekonává (maximálně sám sebe), jen prostě už 25 let každé ráno vyběhne na hodinu ven a jednou za rok si dá maraton.
Mluví o běhu tak, že se u toho usmívám.
Ne snad proto, že by psal humorně, to opravdu ne.
Usmívám se proto, že cítím to, na co on myslí. A to nemyslí jen na běh.
Myslí na život, na stárnutí, na knihy.
Dost často sáhnu po svém deníku běhu a dělám si poznámky ... myšlenky na potom ...
Na forech jsem narazil na časté zklamání z této knihy, že se tam nic neděje, že je to kniha napsaná jen proto, aby bylo něco napsané.
Jakoby jim unikla ta jediná důležitá věc.
Že jde o myšlenky obyčejného člověka (byť slavného spisovatele), že jde o takový normální deník, zpětně psaný.
Nejde o objevnou knihu, která má změnit svět a naverbovat tucty tlustých neběžců na tu správnou stranu.
Jde o myšlenky osamoceného běžce, který běhá rád, ale má i jiné světy, ne jen svět rozedraných tenisek.
Abych byl upřímný, Haruki Murakami mi dal mnohem více než Zrozeni k běhu.
Právě pro tu lidskost, pro to porozumění.
Pro to ujištění, že jsem jen obyčejný kluk s teniskama na nohách, který nemusí nic dokazovat ... jen běhat. 

(24. února 2012, http://maaristaan-runner.blogspot.cz)

O čem mluvím, když mluvím o běhání
Napsal Haruki Murakami
Originální název: Haširu koto ni cuite kataru toki ni boku no kataru koto
Přeložil Tomáš Jurkovič
Vydalo nakladatelství ODEON (2010)
www.odeon-knihy.cz
176 stran

Amélie Nothombová .:. Kyselina sírová

Amélie Nothombová patří mezi mé oblíbené spisovatelky a její první vydaná kniha Vrahova hygiena je na předních místech v mém top žebříčku divných knížek.
Blízká mi tématy i stylem vyprávění ... vkradla se do mého čtenářského světa i s knihou Kyselina sírová.

Ve světě, kde televizní zábavu tvoří různé druhy reality show, už nemůže člověka překvapit vůbec nic.
Sledovanosti pořadů klesají, protože ruku na srdce, koho by stále dokola bavilo sledovat, kterak Farmář hledá svojí ženu jen proto, aby se ohavným stylem olizoval s opilou selkou z města.
Vyvolení jsou vyvoleni jen k tomu, aby se stali jedni z mnoha VIP návštěvníků maloměstských diskoték a Talent je člověk s jedostranným umem předvádět stále dokola tu jednu a samou šou.
Kdepak, lidstvo si žádá novou zábavu a inzerenti televizního vysílání větší koláčky sledovanosti.
Co pomůže dostat se z propasti nezájmu diváků, když šokovat otupělý mozek běžného občana je už tak těžké?
Ale ono se něco najde ... vždycky se něco najde. A tohle tu už vlastně někdy dávno bylo, jen my jsme u toho nebyli.
Pamatujete si na základní školu, kdy vám roztřesený starý učitel povídal o zvláštních táborech, kde na palandách z prken spali miliony bytostí v otrhaných šatech a drsní dozorci hráli na jejich vyhublá žebra melodii smrti?
Jasně, to už si nikdo z nás nedokáže představit ... ještě že tu máme Pořadatele, kteří se pro nás obětují, vydají se do ulic a pochytají na ni nové hrdiny nepředstavitelné reality show "Koncentrace".
Ano, opravdu už to tu bylo.
Někteří jsou předurčeni k roli dozorců a někteří jsou vhodní jen býti vězněm ... a aby nám tentokrát neuteklo vůbec nic, všude v táboře jsou umístěné kamery.
Ty nejžádanější jsou samozřejmě na popravišti.
Proč nikdo nezasáhne, proč se nikdo nebouří? Protože divák si to žádá.
A jak ještě více zvednout kýženou sledovanost, jak ještě více dokázat, že lidstvo nestojí ani za starou bačkoru?
Co se stane, když o smrti či životě již nebudou rozhodovat dozorci, ale sami diváci?
Co když budou mít možnost stisknutím jednoho jediného tlačítka na dálkovém ovládači televizoru rozhodnout, kdo tento večer v přímém přenosu umře krutou smrtí? 

(1. listopadu 2012 , www.maaristaan.cz)

 Kyselina sírová
 Napsala Amélie Nothombová
Z anglického originálu "Acide sulfurique" přeložila Lucie Šavlíková
Vydalo nakladatelství Mladá fronta (2011)
www.kniha.cz
120 stran

Daniel Glattauer .:. Dobrý proti severáku

Znáte podzim?
To je takové to roční období, kdy se leckomu spustí z nosu rýma a řada statečných a silných mužů onemocní smrtelnou chorobou.
Jejich obětavé Ženy vezmou tíhu světa na svá bedra a zesláblá těla svých silnějších protějšků zaženou do vyhřáté postele se slovy, ať umírají potichu a nekňourají.
Žena naší domácnosti to dnes vzala šmahem a do postele zahnala jak mě, tak preventivně i našeho nejmladšího.
Chlapsky držíme pospolu a zalehli jsme oba s knihou.
Jeho měla spoustu obrázků a moje červenou obálku ... možná trochu růžovou (záleží na dopadu světla).
Když už jednou člověk umírá, nikoho určitě nepřekvapí, že nemá náladu na existenciální témata ruských autorů.

Některá lidská setkání vznikají naprostou náhodou a u některých lidských setkání může dojít i k nesetkání.
Některá setkání můžou totiž být jen virtuální.
Stačí přidat jedno písmenko do emailové adresy a naprosto obyčejný věcný email se dostane někam, kam neměl namířeno.
Jedna věta upozorňující na omyl vyvolá ozvěnu dvou zpátečných vět na omluvu a najednou se před námi rozvíjí dlouhý příběh plný slov o nejintimnějších pocitech, která neprozrazují nic o životních událostech, jen o citech dvou lidí, sedících každý sám před svým monitorem.
Internetové připojení spojí dvě cizí postavy a začne vyprávět jejich příběh.

Jasně, dalo by se nad tím mávnou rukou a mírně si poklepat na čelo s výrazem: "Maaristááne, co to boha jeho čteš!", ale někdy i to sebepohrdlavější mávnutí rukou nezastíní fakt, že na tom příběhu prostě něco je.
Možná jsem se do tohoto narůžovělého příběhu tak začetl i proto, že před pár lety začal můj krásný život s mojí milovanou jednou jedinou větou v emailové schránce, která mi sdělovala: "Právě jsem se zamilovala."

Není to příběh objevných myšlenek a filozofických diskuzí o něčem, jsou to jenom obyčejná slova dvou lidí, kteří k sobě začínají mít stále blíž, slova o ničem, slova o lásce, slova o běžném životě a rodině.
Je to prostě kniha na příjemný večer v upocené peřině s posmrkaným kapesníkem (od rýmy, aby bylo jasno!), bok po boku se synem, který usnul nad obrázkem kostlivce ufouna v jeho komiksové knížce.
Nestydím se přiznat, že mnou přečtená na jeden zátah.
OK, uznávám, není to zrovna téma kniky, po kterém sáhne každý chlap, ale jak se říká, i muži mají své dny.
Obzvláště, když umírají na smrtelnou chorobu.

(26. září 2012, www.maaristaan.cz)

Dobrý proti severáku
Napsal Daniel Glattauer
Přeložila Iva Kratochvílová
Vydalo nakladatelství HOST (2010)
www.hostbrno.cz
256 stran

Emma Donoghue .:. Pokoj

Našel jsem ji na nočním stolku.
Nepamatuji si, kde se tam vzala, ale když už tam byla, tak jsem ji otevřel.
Pozvala mě na návštěvu k jednomu klukovi, ze kterého se zrovna dnes stal Pan Pětiletý.

Žije se svojí Mami v jednom malém Pokoji.
Jediné okno je nad nimi a za ním je Vesmír, občas jim dovnitř nakoukne Boží tvář.
Pokoj je jediný Svět a věci uvnitř jsou jediné skutečné věci.
Věci v Televizi jsou neskutečné.
Třeba zmrzina, zvířata, kamarádi.
Kluk se na ni může koukat jen hodinu ráno a hodinu večer.
Po Televizi měkne mozek.
Pan Sporák, Pod Postelí, Paní Skříň, Na Policí ... a další běžně obyčejné věci, to jsou skutečné věci.
Někdy už Mami říká, že něco budou muset vyhodit, že se do jejich Světa nevejdou, ale malý Jack pro ně vždy najde to pravé místo, kde pak bydlí.
Třeba Skořápkový had, který žije Pod Postelí a rozrůstá se o vyfouknutou skořápku pokaždé, když mají k jídlu vejce.
Nebo Labyrint z ruliček toaletního papíru, kde se schovávají kuličky, kamínky a malé věci.
Jack je poslouchá, jak si tam hrají na honěnou.
Zubní kartáček tam nesmí, je moc dlouhý a zasekl by se tam.
Hlídá proto v Pevnosti z plechovek a krabiček od Vitamínů
Jack a Mami se mají moc rádi.
Mami vymýšlí hry, čte z těch jediných pěti obrázkových knih, povídají si.
Každou noc v Neděli příjde Čert.
Donese nedělní dárek, ale je lakomý.
Jack bydlí ve své Skříni (připíchnul si tam teď obrázek spícího Já, který dostal od Mami k narozeninám) a snaží se vypnout dříve, než příjde Čert.
Mami nechce, aby se na něj Čert díval.
Není to opravdový Čert, Jack viděl podobného v Televizi, ale ten měl rohy a nebyl skutečný.
Tenhle Čert je skutečný jen když dveře zapípají.
Tuto neděli Čert nepřišel a Jack může spát u své Mami.
Čert ale nedonesl nedělní dárek ... dnes měl donést nové kalhoty, ty staré už mají díru na koleni ...

... pomalu jsem vycouval z Pokoje (možná to já jsem ta Boží tvář v okně) a nechal je spát.
Srdce mi sevřel mrazivý krunýř a v hlavě se objevily nehezké předtuchy a myšlenky začaly tvořit nové neznámé světy.
Některé knihy tohle umějí.
Stačí jen chvilku sledovat kousek příběhu uvnitř a otevře se celý nový Vesmír.
Možná, že už na návštěvu k Jackovi nikdy nepůjdu.
Ten příběh je psaný dětským jazykem s chutí kouzla života, ale nad Pokojem se vznáší tíživý poklop budoucích chmur a nevím, zda chci nechat ten poklop dopadnout.
Jen jsem vám chtěl povědět o klukovi, který žije v Pokoji a je to jeho jediný a skutečný svět.
Možná by chtěl vidět vaši tvář v Televizi, ikdyž ta tvář není skutečná ...

(2. srpna 2012, www.maaristaan.cz)

Pokoj
Napsala Emma Donoghue
Přeložila Veronika Volhejnová
Autoři obálky: Diana Delevová, Ondřej Nývlt
Vydalo nakladatelství Knižní klub (2010)
http://www.knizniklub-knihy.cz/
336 stran

Petra Soukupová .:. Marta v roce vetřelce

Konečně jsem si na ni našel čas, dostal jsem ji k vánocům, hrozně jsem tím L. prudil až mi ji dala.
Hugo se šel koupat a já ho hlídal u vany.
Otevřel jsem ji a četl. Co to čteš, ptal se H. To je ten Vetřelec? Znal obálku, protože jsem ji L. všude vystavoval a tak si ji pamatoval.
Jo, řekl jsem mu. Tak mi ji přečti. Tak jsem ji četl.

H. neudrží moc pozornost, když mu čtu, většinou mi zacpe pusu a řekne ať nemluvim.
Teď nic neříkal a já četl. Není to pro skoročtyřletýho kluka, ale snad nevadí. Četl jsem i ta slova, která jsou ošklivá a nic na to neříkal.
Po třech stránkách jsem přestal číst nahlas a četl jsem v duchu. Nepřestávej, řekl H. a tak jsem nepřestával.
Jen jsem byl udivenej, tohle jsem nečekal.
Kniha mě pohltila a ikdyž mi nejde moc dobře číst dlouho nahlas, tak jsem četl.
Slova v knize mě bavila, možná proto, že jsem si také psával deník a ten styl je mi sympatický.
Myslím na té hloupé recenze, která Petra neschovává a uveřejňuje je na fejzbůku, má můj respekt, mě by takové recenze štvali.
Recenzenti jsou už moc dospělí, seschlí a bez fantazie, někde ji ztratili a teď, ikdyž jim křičí do obličeje, tak ji neslyší, protože jsou to intouši, kteří nenávidí mladou krev.
Zase jsem přestal číst nahlas a přešel do tiché intimity ale hned co je? Čti dál, je to dobrý.
Dmul jsem se pýchou, tak můj malej je na pořádné knihy, pohádky ho nebaví, chce knihu pro větší lidi a tak jsem četl.
Čte se to samo, stránky se samy obrací a kresbičky oslovují představivost. Dokonalé souznění.
Vynechal mi hlas a H. už měl ve vaně studenou vodu, rty trochu namodralé.
Pochlubil jsem se L. jak jsem mu četl a jak se mu to líbí, že konečně poslouchal.
O čem ti Hugo táta četl? O vetřelci, řekl H. Vždyť tam žádnej vetřelec nebyl, namítnul jsem.
Tys ho neposlouchal, žejo, smála se L.
Neposlouchal, chtěl být ve vaně dlouho a věděl, že toho takhle dosáhne.
Zaměstnat tátu a zahrát na jeho strunu.
Skočil jsem mu na to, ale odpouštím mu, je moc chytrý a ví jak na nás.
Jen jsem chtěl Petře napsat vzkaz, že má nejmladšího čtenáře, ale nemá, on to jen hrál.
Nevadí, mě Marta baví, možná proto, že ji rozumím, možná proto, že mám na její styl náladu.
Petro díky ;-)

(2. ledna 2012, www.maaristaan.cz)

Marta v roce vetřelce
Napsala Petra Soukupová
Ilustrovala Nikola Hoření
Vydalo nakladatelství HOST (2011)
www.hostbrno.cz
320 stran

Pavel Brycz .:. Tátologie

Tuhle knížku jsem nějakou dobu míjel, protože ten obal mě prostě odrazoval.
Který chytrý mozek asi napadlo, dát na knihu pro muže fotku polonahého chlapíka se zatnutými svaly?

Nakonec jsem ale stejně neodolal a do své knihovny ji zařadil.
Dokonce ji doporučuje Liga otevřených mužů (bodejď by ne, když je spisovatel jeden z nich a ještě ke všemu moc knih o otcovství nevychází).
Nalákala mě na ni jedna recenze a říkal jsem si, když už nic, budu mít alespoň o čem psát na blog :-)

Anotace z přebalu knihy:
"Každý autor chce psát knihy, které mají hlavu a patu. A aspoň jednou za život napsat i takovou, která má koule. Tátologie dosáhla vysoké laťky: má hlavu, patu i koule. A dává báječné rady všem tatínkům, kteří také mají všechny tři náležitosti na správných místech. Jak mít dost odvahy k nezodpovědnosti vůči šéfům a spát v práci? Jak se zachovat, když přežijete s dětmi celý nekonečný večer a ve dvě ráno vás budí opilé pohihňávání bytosti, kterou milujete, ale jež má jednu nohu o dost kratší, protože si urvala jehlový podpatek, když stoupla ve tmě do kanálu? A jak uživit rodinu v éře hypotečního otroctví, i když si na vás nevzpomněly s úřadem ombudsmana České dráhy? Toto a mnohem víc obsahuje kniha, která ani ženám nebude rozhodně cizí. Vždyť některé tátologické rady už znají z Maminky, časopisu, který četly v těhotenství, když ten jejich se ještě ládoval okurkami a nedovedl si představit, že se smíří nejenom se svým otcovstvím, ale dokonce i se svým vlastním tátou."

Moje milá mi říká, že nemám smysl pro humor.

To víte že mám, sice v jiné dimenzi než mé bezprostřední okolí, ale je tam.

Ale mně ta knížka nepřišla zas až tak vtipná, jak se tváří.

Uznávám, že mám možná trochu problém s autoritami a pokud mi jiný muž začne říkat co a jak mám dělat, stává se z něj úhlavní nepřítel číslo jedna.

Jasně, ty rady a postřehy mají hlavu a patu a čtenářkám časopisu "Maminka" to může přijít roztomilé a zábavné (moc se omlouvám všem čtenářkám časopisu Maminka, nic proti nim nemám a ani je neznám, ale jsou to přeci jen čtenářky!), ale ta kniha je pro muže (nebo mi něco uteklo a ona není?).

Víte jak, jsem muž a čtu kterak druhý muž je chytrý jak opice (stejně tak roztomilý) a chlapská ješitnost mi prostě nedovoluje mít ho rád.

A najednou, když už to chci vzdát a říkám si, že těch rad je už opravdu moc, tak pan Brycz přestane.

Začne část knihy s názvem "Tati, vypravuj ..." a je úplně jiný.

Je to chlap, který má cit, který něco zažil a umí to podat tak, že to druhého chlapa zaujme.

Smazalo se to ego Supertáty a mluvil na mě muž, kterého jsem rád poslouchal.

Abych to nějak ukončil ... ať už si o téhle mé úvaze myslíte cokoliv, chtěl bych vás ujistit, že ta kniha se mi vlastně líbí.

Většina těch věcí, které mi vadily, je asi můj vnitřní problém a tak spolknu svoji nedůtklivost a ostatním tátům ji doporučím.

Když už nic jiného, třeba si uvědomíte, že jste vlastně taky takový "SuperTátové" ;-)

... mimochodem, zjistil jsem, že ta kniha vyšla ve třech (možná i dalších) vydání ... ty obálky jsou hrůza jedna vedle druhé :-)

(8. února 2012, www.maaristaan.cz)

Tátologie

Napsal Pavel Brycz

Obálka a grafická úprava Michal Chodanič

Vydala Mladá fronta a.s. (2011)

www.kniha.cz

240 stran

Cormac McCarthy .:. Cesta

Vyškemral jsem si ji k narozeninám, přečetl ji nedávno a pořád na ni musím myslet. Ta knížka je zlá! Co zlá? Ta knížka je samo zlo!

Rozhodně není určená pro tátu, který má malýho syna! A to ani náhodou ...
Představte si, že přežijete nějakou hnusnou apokalypsu, po který zůstane zkáza na Zemi.
Všechno mrtvý, všude jen prach, rozpadlá města, žádné slunce, jen hrstka přeživších lidí, kteří umírají.
Hlady, prolezlý nemocí, zabití, sežráni.
Představte si, že jste muž, máte ženu a malé dítě. A oba hrozně milujete.
A ta žena jednoho dne řekne: Hele, už máš v revolveru jen dva náboje a my jsme tři. Aź už to jinak nepůjde, Tvojí poviností je zabít syna, nesmíš ho tu nechat samotného..." a odejde stranou a podřeže si žíly.
A tak jste jen táta a syn, je vám zima, nemáte co jíst, zvířata jsou dávno mrtvý, zůstat stát na místě znamená, že vás najde někdo jiný, někdo, kdo bojuje o svůj život a když se vám octne za zády, tak vám do nich vrazí nůž a udělá si z vašeho vyhublýho těla večeři.
Jste táta, milujete svého syna a víte, že ho nečeká nic pěkného.
Že ho čeká jen muka hlady, občas zahnaný nějakým zapomenutým odpadkem, zima, strach přecházející v hrůzu a pomalá smrt.
A tak jen jdete.
Jdete na Jih, kde doufáte, že je alespoň trochu teplo.
Schováváte se před ostatními.
Musíte sledovat, jak váš milovaný syn každý den vidí mrtvá těla.
Musíte sledovat, jak ho to mění, jak ho to ničí.
Musíte každý den držet jeho tělo a snažit se ho v hnusné deštivé zimě zahřát, protože se třepe jak ratlík.
Musíte každý den poslouchat: "Tatínku, že ty mi neumřeš? Že mě tu nenecháš samotného? Tatínku, já se bojím!"
Musíte každý den hekat a sledovat, že vykašláváte každý den více a více krve.
Každý den musíte myslet na to, že třeba zítra už nevstanete, umřete a nestihnete vzít syna sebou.
Že on tu zůstane.
Sám.
Malý syn.
Sám.
Samotný, v noční můře.
Vedle vaší mrtvoly.
Sám.

Už alespoň cítíte trošku tu beznaděj?
Leze vám z toho mráz po zádech?
Tak to fakt, ale fakt nečtěte! 

(26. října 2011, www.maaristaan.cz)

Cesta
napsal Cormac McCarthy
Z anglického originálu "The Road" (2006) přeložil Jiří Hrubý.
Přebal s použitím ilustrace Josefa Gertli Danglára navrhl a graficky upravil Libor Batrla.
Vydalo nakladatelství ARGO (2008)
www.argo.cz
185 stran

Stephen King .:. Ostrov Duma Key

Bylo nebylo ...
Jmenoval se Edgar, seděl ve svém autě a nechal se sešrotovat náklaďákem.
Celkem nic se mu nestalo, nepočítáme-li urvanou ruku a zvýšenou hladinu vzteku a agrese.
Čas plynul, Edgar byl stále vzteklejší a aby z toho něco měla i jeho žena, pokusil se ji uškrtit. Uškrťte ale někoho jednou rukou, žejo. Nejde to zas tak dobře a tak místo aby umřela, tak ho raději opustila.
No a co teď?

Chybějící ruka bolí a svědí, je to divný, ale existuje to. Říká se tomu fantomova bolest.
Edgarův psychiatr se vyzná a tak mu radí: "Hele seber se, najdi si nějaký klidný místo a třeba maluj, jen prostě vypadni".
A tak se Edgar sebral, pronajal si dům na ostrově Duma Key, kde mimo něj žila jen nějaká babka s Ajzhajmrem a její ošetřovatel a fakt začal kreslit.
A dobře.
Co dobře? Výbrorně!
Dokonce tak výborně, že když nakreslil chlápka podle jednoho zločince z telky a pak mu vymazal pusu i s nosem (pamatujete na Nea z Matrixu, jak mu pan Smith vymazal pusinu?), tak se chlápek udusil.
Dobrý! To jde! A co dál?
Ošetřovatel babky Ajzhajmrovky je fajn chlápek, nikdo jinej příčetnej na ostrově není, tak hold budou kámoši.
Edgar maluje jak pomatený, zlepšuje se hodinu od hodiny, neexistující ruka o sobě dává stále víc vědět a z obrazů začíná vystupovat příběh.
Příběh ostrova Duma Key, babky Ajzhajmrovky, roštěnky ze dna oceánů, lodě co vozí mrtvolky a nějaký utopený děti.
No prostě dovolená na uklidněnou jak má být.
No znáte Kinga ne?
Prostě další vydařený román, kde se dozvíte o postavách i to, co by vás ani nenapadlo chtít vědět.
Spousta řečí okolo a uprostřed hnusná smradlavá roštěnka, kterou byste potkat fakt nechtěli.
Doporučuji číst ve vaně, má to pak tu správnou atmošku ;-)
Mimochodem, je to skoro jako záhadný kouzlo, ale ta knížka se mi na konci příběhu rozpadla v rukou!
Fakt, nekecám!
Apropo, nechápu kroky českých nakladatelství, proč dobrovolně zabíjejí úspěšnost prodeje knihy na pultech a volí jim děsné obaly.
Vždyť i obal přeci prodává a obaly Kingovek jsou rok od roku horší a horší.
Člověk aby se pak styděl číst ji na veřejnosti ...
Nechápu to o to víc, když originální obal není až tak strašný:

(18. prosince 2011, www.maaristaan.cz)

Ostrov Duma Key
Napsal Stephen King
Z anglického originálu Duma Key přeložila Linda Bartošková
Obálka a grafická úprava obálky: Jan Patrik Krásný a Dagmar Krásná
Vydalo nakladatelství Pavel Dobrovský - BETA v roce 2008
www.dobrovsky.cz
555 stran

Philip K. Dick .:. Dr. Krvemsta aneb jak se nám vedlo po bombě

Představte si, že jdete ráno do práce, pozdravíte se s kolegy, sednete si za svůj pracovní stůl a čeká vás osum hodin práce.
A tak pořád dokola, den co den, pravidelný koloběh občas rozbitý víkendy, státními svátky, či dovolenou.
A tak celý život, dokud neumřete.
STOP.

A teď jak to vidí Philip K. Dick.
Jdete ráno do práce, pozdravíte se s kolegy, sednete si za svůj pracovní stůl, čeká vás osum hodin práce a když jdete o polední pauze na oběd, začnou na svět padat atomové bomby.
Umře hodně lidí, pár jich přežije.
Z někoho se stane mutant.
Z někoho se stane "trupík" (rozuměj člověk s tělem a hlavou bez rukou a nohou), z někoho uhlík (je to blbý, když svět propaluje radioaktivní záření a vy nejste natření opalovacím krémem s faktorem 10.000), z někoho se stane krypl a někdo tím kryplem je pořád, bomba nebomba.
Občas se sutinami mihne krysa, která má sice dlouhej ocas, ale při západu slunce vytáhne z vozíku píšťalku a romanticky na kopečku píská noci vstříc.
A někdo zůstane trčet ve vesmírném satelitu, krouží kolem naší planety a nemá nejmenší šanci, žeby se kdy dostal dolů.
No co, bašty tam má hromady, knih plnou satelitní knihovnu, muziky co hrdlo ráčí a vysílačka stále funguje a přeživší dole rádi poslouchají. Vítej vesmírný DJ ;-)
Philip K.Dick nám svým typickým způsobem představí pár divných postav, který prostě musíte mít rádi.
Trupíka mechanika, jenž si bez rukou a nohou stvoří svoje vozítko s chapadlama a to jen tak, silou své vůle.
Trupíka, který by tak rád dosáhl uznání a kterého opravdu naštve, když jako dárek dostane cigarety, když on přeci nekouří!
Také poznáme děti sourozence, holčičku a chlapečka, kteří jsou si strašně blízcí.
Bodejď by jste si nebyli blízcí, když se vám bráška narodí v bříšku, je to takovej malej nádůrek, který s vámi hovoří, který vám vypráví o tom, jak vidí a slyší mrtvé lidi.
Taky je tu jeden vědec, o kterém všichni vědí, že právě kvůli jeho špatným výpočtům začaly padat ty zpropadané atomové bomby.
Je to pešek, způsobit smrt milionu lidí, přežít to a vědět, že ostatní ví, že jste to byli vy.
Asi nebudete nejobíbenějším vědátorem pod sluncem ...
Samozřejmě se seznámíme i s naprosto obyčejnými lidmi, kteří jen přežili válku a budeme sledovat, jak se jim vedlo po bombě.
A kdo Philipa K. Dicka trochu zná, jistě si pomyslí, že v době kdy tuto knihu psal, jeho antidepresiva určitě zmírnila hlodajicí paranoiu v hlavě, protože tak optimistickou víru v dobro a lidskost v jeho knihách jen tak nenajdete :-)
Příjemné čtení přeji.

(17. prosince 2011, www.maaristaan.cz)

Dr. Krvemsta aneb jak se nám vedlo po bombě
Philip K. Dick
Z anglického originálu Dr. Bloodmoney, or How We Got Along After the Bomb, vydaného roku 2002
přeložil Bob Hýsek
Obálku ilustroval Pavel Růt
Vydalo nakladatelství ARGO (2009)
www.argo.cz

Pavel Čech .:. O Zahradě

V knihovnách a knihovničkách po celém světě, je uložená spousta knih a spousta z nich je určená pro děti. Některé knihy jsou zahalené vrstvou prachu, zapomenuté a ztracené v čase, některé jsou vystavené na obdiv, snad proto, že se sluší je mít.
Jsou ale i knihy, které jsou ušmudlané, označené prstíky malých čtenářů. Nesou si s sebou známky hlíny, vůni trávy, čistého letního vzduchu i teplo a útulno zimní postele s čajem na dosah. Jsou to knihy, které děti milují a stále se k nim vrací. Jsou to knihy, které otevírají bránu Fantazie a berou své čtenáře na výlety za dobrodružstvím.

 
Kniha O Zahradě je jedna z nich.

Jak už to některé pohádkové knihy dělají, tato kniha si cestu k našemu synovi našla sama a ikdyž jsou mu pouhé dva roky a písmenka mu zdaleka nic neříkají, zbožňuje ji od první chvíle. Otevírá mu totiž svět, který je mu blízký. Svět tajemný a záhadný, plný zvláštních obrazů a výjevů. Svět, který je tam za okny jeho pokoje. Svět, kam se každý den vydává s rodiči na procházku. Svět plný krokodýlů, hadů a veverek.

Svět, který rozhodně stojí za to prozkoumat. 

Je to příběh o klukovi Františkovi a jeho očích plných snů. O klukovi, který zažívá svá dobrodružství v dlouhých a úzkých uličkách svého města, na zaprášené půdě s truhlou plnou knížek …
Je to příběh o tajemné Zahradě, ke které ne vždy vede ta správná cesta, i když si ji František zakreslí do svého sešitu.
Je to příběh o Zahradě, kde se mezi stromy toulá dívka z obrazu, ve křoví se schovávají uprchlí tygři z cirkusu, kde možná ústí vchod to temného podzemí se skrytým pokladem a v jezírku žije velryba.
Je to příběh o Zahradě, kde v zahradním domku žil starý hodinář, který sestrojil hodiny zastavující čas.
Je to příběh o Zahradě, o které kluci jen sní a vymýšlí si pověsti, protože je střežená starým visacím zámkem na malé zrezavělé brance, který nikoho dovnitř nepustí. A tento zámek zůstane pro Františka zavřený skoro po celý jeho dlouhý život. Ikdyž zažívá svá skutečná dobrodružství ve světě, stále jej Zahrada následuje jako vzpomínka a ve stáří jej přivede zpět před svojí malou branku. Protože Františkův úkol není najít ztracený poklad nebo spatřit dívku z obrazu, ale otevřít dveře. Otevřít je pro chlapce, který si k Zahradě chodil hrát a snil o tom, jaká tajemství se skrývají za jejími zdmi …

Stejně tak, jako je naším úkolem, úkolem rodičů, dát svým dětem klíč od světa fantazie. Otevřít ta dvířka k vzrušujícím dobrodružstvím a pomoci jim proklouznout do světa netušených rozměrů. Tato kniha nám s tím ráda pomůže. Pomocí obrázků, kde i po několikátém zhlédnutí najdete něco, čeho jste si předtím nevšimli.

Pomocí klidnému toku slov a hlavně pomocí úžasné atmosféry, která vás ovane hned při prvním otevření knihy.

(10. března 2010, www.svetdetskefantazie.cz)

O Zahradě
Napsal a ilustroval: Pavel Čech v roce 2005
Vydalo nakladatelství: BRIO, spol. s r.o. (2005, 2009)
 www.briopublishing.cz