sobota 13. května 2017

Ondřej Landa .:. Pomalu s miminkem a koněm v páteři Karpat

Příběh této knihy pro mě nezačal na jejich stránkách, jak velí logika, ale vše začalo pár dní před jejím otevřením a to skvělým rozhovorem s jejím autorem na webu eMontany (zde).
Mám slabost pro lidi, kteří se jednoho dne seberou a vydají se na Cestu, na cestu proti proudu běžných dní. Mám slabost pro lidi, kteří vyčnívají z davu, svět si vytváří podle svého a nebojí se s ostatními podělit o svůj úhel pohledu. Mám je rád, protože jsou pro mě příjemným vytržením ze stereotypu dne, vzorem a příkladem, že nic není nemožné. Z příběhů a životů podobných "lidí mimo" čerpám inspiraci. Jsou to lidé vytvářejicí "barevnou chuť" našeho světa, protože upozorňují na rozmanitost lidského žití.

Když jsem rozhovor dočetl, na nic jsem nečekal a knihu, o které se v rozhovoru zmínili, jsem si ihned bez rozmyslu objednal.
A dostal v ní přesně to, co jsem očekával, v co jsem doufal.
Zastavení, oddych, upřímnou sondu do lidského myšlení, nádech dobrodružství, terapii, knižní meditaci, otevřené oči i mysl, touhu po vlastní cestě kamkoliv a hlavně tu neochvějnou jistotu, že svět je stále v naprostém pořádku.

Jak rozhovor i anotace knihy prozrazují, jednoho dne se dva lidé sebrali, sbalili své miminko, skromný majetek a koně a vydali si pěšky vstříc dobrodružství přes hory a doly. Pomalu, užívajíc si sami sebe, propojení s přírodou, hledajíc rozmluvy sami se sebou a poznávající těch pár místních lidí, žijící v krásné a drsné přírodě rumunských Karpat.

Nikdo určitě nečeká klasický cestopis a opravdu ho na stránkách nenajde. Kniha ani cesta nemají cíl, je to prostředek, kterak poznat, jaký člověk na této cestě doopravdy je. My čtenáři, máme vzácnou možnost pomalu rozkrývat osobnost Ondřeje a seznamovat se s jeho myšlenkami a pohledem na svět. Je to člověk věřící, skromný a opravdu upřímný. Málokdo na sebe prostřednictvím slov prozradí věci, které ho nestaví do dobrého světla, ale on s upřímností malého dítěte, na sebe prozradí okamžiky vzteku na svého koně i dítě, popisuje ty lidské chvíle, kdy stojí na hranici propasti vnitřních démonů, aby vzápětí vše uklidnil pokojnou meditací a popisem krás jak vnitřních, tak venkovních. Je hezké sledovat ten jeho vnitřní boj s těžkostí cesty a lehkostí mysli.
Vzácný mix nehotového rozháraného mladého kluka a klidného, rozumně uvažujícího muže.
Popisy toho, jak vesmír plní jejich přání, jak jsou lidé okolo nich pozorní a hodní, vše tohle čtenáře naplňuje nadějí a vírou, že pokud ke světu přistupujete s otevřenou myslí, nemůže se vám nic zlého stát.
A pokud nakonec stane, mělo to tak prostě být ...

Ikdyž se Ondřej často zmíní o své partnerce, o jejích pocitech a myšlenkách se toho moc nedozvíme.
Přeci jen je to kniha převážně o mužské postavě této výpravy, něco jako popisný deník pocitů, strachů a tužeb jedné osoby. Je to logické a i když by něko mohl namítnou, že i trochu egoistické, musíme brát v potaz, že takové vnitřní rozhovory sama se sebou většinou jsou ...
A Ondřej své ego umí potlačit právě tím, že na sebe prozradí i věci, u kterých člověk pozvedne jedno obočí a řekně si, že to by od člověka hledajícího vnitřní klid zrovna nečekal. Je to příběh lidský. O cestě k sobě. A ikdyž na té cestě v horách nejste vy, jen držíte knihu a otáčíte stránku za stránkou, brzy si uvědomíte, že ta kniha může být i o vás, byť jste naprosto odlišným člověkem jako je Ondřej a Fukiko. Je to jen a jen o otevřeností mysli, nic jiného ...

Pomalu s miminkem a koněm v páteři Karpat
Napsal Ondřej Kano Landa, ilustrovala Fukiko Kano
Vydané vlastním nákladem autora ve vydavatelství CAD PRESS roku 2015
147 stran
Stránky Ondřeje a Fukiko: www.offcompany.org

sobota 17. prosince 2016

Dana Kellnerová - Řasnatci

S Danou Kellnerovou jsme se nedávno potkali na Facebooku, virtuálně jsme se navzájem omrkli, slovo dalo slovo a protože Dana napsala knihu a já zrovna neměl co číst, vydala se ke mně kniha v pošťákově brašně s věnováním "Přeji hezké počtení". Text na zadní straně knihu představuje jako zamilovaný román a růžová obálka naznačuje, že cílová skupina asi nebude fousatý chlap před čtyřicítkou. Člověk by měl ale využívat příležitostí, které se mu dostávají a já tuto příležitost rád využil.

Vlastně docela rád čtu knihy, pro které nejsem cílová skupina, odhalují mi totiž svět, o kterém leckdy nemám sebemenší potuchy. Stránky této knihy mě seznámily s mladou ženou, která se slepě zamiluje do nepravého chlapa a já s ní musel prožít všechny ty útrapy její najivity. Najivita tomu říká autorka, já tomu říkám nebetyčná blbost.

Tohle pro mě byla ze začátku velká slabina knihy. Není v ní jediná postava, která by mi byla sympatická, se kterou bych chtěl zajít na kafe a popovídat si. Hlavní hrdinka mi přišla tak neskutečně hloupá, až jsem si říkal, jestli autorka s její charakteristikou nepřestřelila. A objekt její slepé lásky je tak dokonalým příkladem mužského idiota, že jsem měl chuť se podívat na Wikipedii, zda pod slovem "debil" není popsaná právě tato mužská postava.

Jenže pak mnou začal hlodat červík pochybnosti. Ta situace, ten děj, je tak absurdní, až jsem si začal říkat, jestli to náhodou všechno není pravda. Dostal jsem se totiž do pasti reálií. Zapomněl jsem se totiž zmínit, že kniha se odehrává v mém městě, v Třebíči, a já zatím nečetl žádnou jinou knihu, kde by jako kulisa sloužily ulice a čtvrti, které tak důvěrně znám. A najednou i postavy začaly dostávat reálné obličeje a vše najednou mělo skutečné obrysy. Ne, nevím zda je to pravda, zda postavy jsou skutečné, ale pro mě najednou byly. Znám je od vidění, znám je ze svých představ. Všechno najednou dává smysl. Autorka u mě dokázala vytvořit svět, kdy já sám jsem byl součástí příběhu, jakobych byl sousedem hlavních postav a všchno tohle se odehrávalo před naším domem.
Ano, hlavní hrdinka je natolik hloupá a hlavní hrdina natolik idiotský, že čtenář nakonec musí uznat, že příběh by mohl být reálný a ne jen přehnaně vycucaný z prstu.
Začalo mi dodcházet, co celou touhle knihou autorka sleduje.
Že se snaží čtenáře upozornit, že takovéhle příběhy se ve skutečném životě opravdu dějí, že existuje spousta najivních žen, které se zamilují do nesprávného muže a že ve jménu lásky s sebou nechají vláčet po podlaze a nevidět všechen ten smutek, hnus a beznaděj. Ano, láska je ve spoustě případech slepá a v tomto případě i bolestivá.

I přesto, že k duším postav si prostě nemůžu najít cestu a nedokážu s nimi souznít, autorčin literární um mi nedovolí knihu odložit, plynule mě strhává s sebou a já obracím jednu stránku za druhou. Prožívám všechno to příkoří, které se hlavní postavě dostává a nevěřícně kroutím hlavou. Postupně si uvědomuji, že moje pohrdání s její najivitou mizí a nahrazuje jej soucit a lítost. Přestože jsem si ze začátku říkal něco o tom, že dostala co si zasloužila, že si za vše může sama, přesto nakonec moje negace pominuly a na konci jsem jí už jen přál, aby našla v tom nejzašším koutě svého srdce trochu hrdosti a z té smrtící spirály depresivního života konečně vypadla a já mohl jít o knihu dál. V závěru jsem hrdince už regulérně fandil i přes to, že jsem ji i nadále měl za hloupou a najivní husu. Došlo mi, že na světě určitě žije pod rukou tyrana spousty žen a právě všechny tyhle ženy by si knihu Řasnatci měly přečíst. Protože narazí na dřeň své zamilované najivity a uvědomí si, že partner je má hýčkat a dokazovat svojí lásku něhou a ne silou a nadvládou.

Zvláštní kniha, opravdu ... děkuji za ni, zase jsem o jeden svět bohatší.

Řasnatci
Napsala Dana Kellnerová, návrh obálky Zuzana Horáková.
Vydalo nakladatelství Dana Kellnerová - Pálava
Vydání první, roku 2016
Počet stran 190

středa 20. července 2016

Robert Fulghum - Poprask v sýrové uličce

Asi bych měl začít takhle:
Jako správný knihomol samozřejmě vím, že existuje někdo, kdo se jmenuje Robert Fulghum a je spisovatel. Vím, že je slavný spisovatel a že jeho čtenáři se při čtení zdobí hřejivými zasněnými úsměvy.
Tohle všechno vím a tím asi tak končím. Nikdy jsem nečetl žádnou jeho knihu, až teď. Tu poslední.

Vlastně jsem ji koupil pro svojí ženu. Chtěla něco lehčího, milého, na zahnání nudy a rozehnání mraků.

Nevím, jak to máte vy, ale já strašně nerad někomu kupuji knihy. Jsem zastáncem toho, že knihy by si člověk měl vybírat sám, protože kniha, to je strašně důležitá věc. Vytváří nové světy, nové vesmíry a nejde jen tak vzít zárodek jednoho vesmíru a bezhlavě jej někomu strčit pod nos se slovy: "Tady máš, to si musíš přečíst".
A hlavně ... já věřím, že kniha si sama vybírá čtenáře a ne naopak.
Těžko se vybírá pro někoho jiného, když v knihkupectví vyskakují do náruče knihy, které si vybírají mě.

Také je to velká zodpovědnost.
Doporučit někomu něco, v čem bude trávit hodiny svého volného času. Co když se mu nebude líbit? Neodhaluji se moc, když mu dám zrovna tuhle knížku? A co si o mně pomyslí, když mu ta kniha příjde úplně mimo? Budu pro něj také mimo?
No prostě, je to pro mě těžké, jen tak z placu pro někoho vybrat knihu, i když jde o mojí ženu a já +/- vím, jaké knihy se jí líbí. Potíž je v tom, že ona většinou nečte něco lehčího, milého, na zahnání nudy a rozehnání mraků.Takže se vlastně není ani od čeho odrazit ...

Prostě a jednoduše ... vzal jsem tuhle, protože si mě vybrala a protože už jsem musel jít a být někde jinde. No a když se jí nebude líbit, tak si ji přečtu já ;-)
Jak se nakonec líbila mojí ženě vám nepovím, ale přečetla ji rychle a vracela mi ji se slovy: "Ale jo, na blog dobrý, ale toho papíru je škoda." Nebo prostě něco podobného v tomhle smyslu.

Na blog dobrý ... na blog dobrý ... na blog dobrý.
Jo to by se mi mohlo líbit ;-)

A vlastně i líbilo. Jsem rád, že jsem si myšlenky Fulghuma mohl přečíst v knize, protože kdyby psal jen blog, byl by určitě v angličtině a to bych si moc nepočetl. Byla by to škoda.
Protože i já si teď potřeboval přečíst něco lehčího, milého, na zahnání nudy a rozehnání mraků.
Před touhle knihou jsem totiž nedočetl Dcery od Kateřiny Dubské a potřeboval jsem ze sebe setřást tu těžkou peřinu deprese a chmur, která se na mě z knihy vyvalila. Nechápejte mě špatně, Dcery jsou úžasná kniha, ale to téma je tak strašně temné a smutné, až z něho bolí srdce ...

Robert Fulghum mě překvapil.
Věřím, že Poprask v sýrové uličce (pořád se mi chce pstát "v sýrové omáčce") není jeho nejlepší kniha (vlastně v to trochu doufám, protože mám v plánu se k němu ještě někdy vrátit), ale nijak mi to nevadí. Našel jsem v ní to, co jsem hledal.
Mírné spojenectví a souznění. Podobný pohled na svět, jaký mám i já. To hledání kouzla v maličkostech a drobnostech. Nacházení štěstí tam, kde by jej nikdo nehledal (no právě!).

Pravda ... některá zamyšlení mi přišla mírně nedotažená, jakoby se pointa vytratila někde cestou při přenosu z hlavy na papír nebo jsem jí jen nedal příležitost díky mému nepochopení ... možná se ztratila v překladu. Kdo ví? Občas mi přišlo, že myšlenka sdělení vyzněla do prázdna, nevrátila se mi zpět s ozvěnou a nevytvořila ten kýžený efekt zasněného úsměvu. Ale nevadí, hned ten další příběh to dokázal a ten další .... ano, knihu jsem po přečtění zavíral odpočatý a spokojený.
Naladěný ... s otevřenou myslí, připravený vnímat ty běžné nudné lidské drobnosti dne, které do hlavy zasejí myšlenku na vytváření nových malých světů ... ano, na blog moc dobrý ... a ani toho papíru není škoda ;-)


Poprask v sýrové uličce
Napsal Robert Fulghum.
Z anglického originálu Crisis in the Ceese Aisle přeložili Lenka Fárová a Jiří Hrubý.
Ilustrovala Kateřina Sechovcová.
Vydalo nakladatelství Argo.
Vydání první, 156 stran.

úterý 8. března 2016

Vlastina Svátková - Modrý slon (O čem všem je láska ...)

I když je březen a lidové moudrosti radí zalést někam do tepla a zakutat se s knihou za pecí, nedaří se mi tyhle rady následovat a odpojit se od světa stále se nevzdávající se Zimy.
Tak usilovně jsem se snažil začíst se do stránek populárních románů, tak moc jsem se snažil ... přesto jsem odkládal jednu knihu za druhou. Nepřečtenou. Rozečtenou. Roztěkaný, nesoustředěný.
Plul jsem jen na povrchu a nenacházel jsem myšlenky, které by mě stáhly hluboko do děje.
Nemyslím si, že to byla vina těch knih ... jen prostě nenastala jejich doba.
Věřím, že si ty odložené zaslouží chvalozpěvy, které se jim dostává ze všech stran, já však hledal něco jiného ...
Potřeboval jsem se nechat pohltit!

Nakonec se naše cesty setkaly. Zase. A opět jsme se potkali v knihovně.
Já měl rozcuchaný účes a kruhy pod očima z nevyspání a ona hodně blbou obálku a nic neříkající název. Ani jsem se nedíval o čem je. Stačilo mi jméno na hřbetě. Vlastina Svátková. Nehledal jsem nic dalšího a šel domů. Po přečtení její knihy Sama sebou mě anotace nemusí přesvědčovat, abych ji věnoval pozornost. Jsou autorky, kterým věnuji pozornost automaticky. Radka Třeštíková, Petra Soukupová a právě Vlastina Svátková. Neřekl bych, že mají něco společného, ale všechny tři dokáží v mé hlavě otevřít dveře do světa, kterému plně rozumím. Ve kterém se cítím jako doma.

Pokud bych chtěl knihu Modrý slon stručně někomu představit, asi bych musel používat ty nic neříkající fráze jako: "Je to kniha o lásce, dětech, rodině a vztazích" a vy byste si určitě představili takové ty obyčejné knihy o lásce, dětech, rodině a vztazích.
Jenže ono to není tak jednoduché a nejde to odbýt jednou či dvěma větami.
Protože Vlastina Svátková není jen tak obyčejná holka píšící o lásce a rodině. Je to autorka citlivá, upřímná a hlavně přemýšlející. Přemýšlející otevřeně o svých bolestech a radostech. Když vzpomíná na svoji babičku, popisuje ji s takovou láskou, že úplně cítíte vůni všech babiček v květinových šátcích a zástěrách s mozoly na rukou a špínou za nehty. Vlastina Svátková má obdivuhodný dar lehce a něžně se dotknout podstaty toho všeho v nás a přestože může jít o bolavé téma, vypráví o něm citlivě a s něhou. Neobviňuje druhé za svůj život, za své chyby. Prostě jen neustále hledá sama sebe v každém dni a snaží se najít to štěstí, po kterém touží každý člověk.
Bez uzardění přiznává všechny své chyby a kroky vedle, přitom je bere jako naprostou samozřejmost sebe sama, neutíká před nimi a nedělá z nich děsivé démony. A právě to je na celé knize strašně osvěžující a úžasné. Dovoluje nám totiž dívat se na své životy také bez přetvářky a následovat jejího příkladu. Být k sobě naprosto upřímní. Všímat si běžných věcí, těch maličkostí všedních dní a hledat v nich sílu.
Zamyslet se, zavzpomínat na roky minulé a hledat v nich ty drobné události, které nás tvoří.
Když mluví o svém prvním synovi, úplně cítíte jak se z holky rodí žena, jak se mění, přetváří.
V těch slovech jsou ukryty všechny ženy světa, jejich boje, jejich války. Jejich lásky, přátelství. Strachy i naděje.
Přestože anotace na zadní obálce mluví hlavně ke čtenářkám, musím podotknout, že právě muži by měli zbystřit. Je tu totiž ideální šance poznat o čem ženy sní, na co ženy myslí. Málokterá žena totiž dokáže být v reálném světě, z očí do očí, tak intimně otevřená a pustit tak hluboko do své duše jiného člověka. Tuhle šanci bychom si, kluci, neměli nechat ujít, možná ledasco na svých ženách pochopíme ...

A na obálku se vykašlete ... není to příběh z Africké divočiny, ve kterém se mladá najivní ochránkyně slonů zamiluje do sličného pytláka ;-)

Modrý slon (O čem všem je láska ...)
Napsala Vlastina Svátková
Ze slovenského originálu "Moara. O čom všetkom je láska ...", přeložila Mirka Slámová.
Vydalo nakladatelství Eroika, s.r.o. v roce 2010
Vydání první, Stran 176.

sobota 26. prosince 2015

Daniel Orálek a Luboš Brabec .:. Můj dlouhý běh (audiokniha)

To, že při svém běhání často poslouchám audioknihy, jsem zde už určitě párkrát zmínil. Mám je moc rád. Udržují mě ve stále stejné rychlosti a dělají mi věrného společníka, druha v upocené a zadýchané samotě.
Nejvíce si je užiju, když běhám ty nekonečné okruhy na oválu, které nejsou (ruku na srdce) zrovna dvakrát zábavné. Audioknihy mě na oválu dokáží udržet i přes hodinu, kdežto když po něm kroužím bez čtených knihy, většinou to po dvaceti minutách zabalím, protože mi to motání se v kruhu příjde tak trochu na palici.
Je to prosté ... díky čteným příběhům dokáži svojí mysl odpoutat od skutečnosti, že běžím pořád dokola a nepřipadám si potom jako magor. Vlastně tím zabíjím dvě mouchy jednou ranou. Sportuji ... a při tom si čtu ;-)
Je až s podivem, že přestože běžecký boom probíhá už nějaký ten rok, tak čtených audioknih o běhu je na českém trhu minimum. Vlastně je tu jen jedna jediná a ta je tak čerstvá, že ještě voní novotou.
Jsem strašně rád, že tou první vlaštovkou, zvěstující běhající audioknihy, není sci-fi matrixová bible Zrozeni k běhu, ale skromně napsaný životní příběh českého ultramaratonce Daniela Orálka.

Daniela Orálka znájí čeští běžci asi všichni. Snad každý, kdo občas navštíví nějaký společný běžecký závod, s ním stanul na startovní čáře a alespoň jednou viděl chvilku jeho záda. Pokud s ním (za ním) nikdy na startovní čáře nestál, určitě někde slyšel nebo četl o jeho dlouhých bězích. A pokud se nakonec opravdu najde někdo, kdo Dana Orálka nezná, tak je to pravděpodobně běžec, který obul svoje první maratonky teď o Vánocích ;-)
Daniel Orálek je prostě pojem a čeští běžci jsou na něj náležitě hrdi.
Je to totiž postava, se kterou se dokáže ztotožnit každý vytrvalec a je jedno zda jde o hobíka snažícího se shodit pár kilo, či o matadora, majícího v nohách tisíce kilometrů.
Kniha Daniela Orálka a Luboše Brabce je totiž inspirujícím příběhem o nezlomné duši vytrvalce, běžícím za svými sny. Upřímně se ohlížející za všemi těmi chybami, které běžce provází a skromně popisující velké úspěchy kluka, který běhu zasvětil celý svůj život. Je úžasné, že díky fenoménu čtených knih teď můžeme obout své běžecké boty, do uší nastrčit sluchátka a vyběhnout právě s Danem. Zdeněk Velen, který nám Danův příběh předčítá, nasadil příjemně pomalé tempo, které nám nedovolí svůj start přepálil a které nám vydrží úžasně dlouhých sedm hodin a deset minut. Za tu dobu se už dá uběhnout pořádný kus cesty. Zhruba za stejnou dobu stihnul letos Dan vyhrát mistrovství české republiky ultratrailu Borák v Lošticích, při kterém uběhl 86 km a ještě mu do konce knihy zbylo devět minut na sprchu :-)
Ale nebojte, tu knihu nemusíte doposlouchat při jednom jediném běhu. Můžete si ji šetřit a porcovat si ji třeba jen po deseti kilometrech ;-) Zaručuji vám, že vás to bude bavit a výběh, který podniknete s Danem v uších, bude inspirativnější a zábavnější než předchozí běhy bez něj.
Protože naslouchat příběhům o jeho neskutečných výkonech je něco, co vám nedovolí zpomalit nebo ,nedejbože (!), vzdát ;-)

Můj dlouhý běh
na základě vyprávění Daniela Orálka napsal Luboš Brabec
Audioknihu namluvil Zdeněk Valen.
Délka audioknihy 7 hodin 11 minut
Počet stran papírové knihy 219.
Audioknihu vydalo roku 2015 audio vydavatelství Walker & Volf

Papírovou knihu vydal v roce 2014 vlastním nákladem Luboš Brabec

sobota 28. listopadu 2015

Kate A. Boormanová .:. Smrtná zima

Smrtná zima mě zaujala hned, jak jsem ji uviděl poprvé. Zcela nekriticky a povrchně jsem dal na první dojem a na její líbivou tvářičku, protože vyfocený les na obálce vypadá přesně tak, jak si já představuji tajemný a něco skrývající les. Přesně takový les mám totiž uvnitř sebe já. Teď, na rozhraní podzimu a zimy, se mi v hlavě zvedá myšlenková studená mlha a straší příchodem dlouhé a ledové Zimy.
Nenávidím Zimu a kdybych mohl, zalezu do peřin a celou Zimu pročtu, nevystrukujíc náchylný nos ledovému poryvu tam venku napospas.

Ani obyvatelé Smrtné zimy nemají Zimu rádi. Uvězní je totiž na dlouhou dobu v jejich osadě a nepustí je ven. Vlastně nemůžou skoro ani z domu, až tak krutá dokáže být jejich Zima.
Ale Smrtná zima ještě nenastala a stejně tak, jako je u nás čas Podzimu, i u nich ze stromů padá listí a řeka začíná být ledová.
Zima nezima, stejně jsou ale obyvatelé osady uvězněni uprostřed lesů, protože hlouběji do lesa nikdo nechodí. V lese totiž žijí tajemní a strašní "malmaci" a sem tam se stane, že se někdo ze své procházky po okraji lesa nevrátí.
Vlastně jsou výpravy do lesa zakázané a kdo se prohřeší, ten ... jojo, není nad to žít v osadě uprostřed lesů se spoustou dalších lidí a nesmět si skočit na výlet. Už jen ta představa v člověku vzbuzuje pocit klaustrofobie a v hlavě se vynořují představy společnosti, kde se individualita moc nenosí.
Vše je podřízeno mravnosti a kázni, všichni mají svůj úkol a všichni se musí chovat tak, aby neohrozili pokojný život osady. Jestli vám vyskočil obraz americké osady Amišů, tak mně něco podobného před očima vyskočilo také.
No a v tomhle světě žije patnáctiletá Emmeline, která nám vypráví svůj příběh.
Je poskvrněná (její babka provedla něco, co jí vysloužilo pobyt v kleci na Rozcestí, odkud se už nikdo nevrací) a jako každá poskvrněná holka je trochu jiná než ostatní. A když je někdo jiný, dějou se mu i jiné věci ... třeba to, že ho tajemné hlasy volají do Lesa ...

Ikdyž jsem už nějaký ten pátek (ok, už docela dost pátků) nad pomyslnou hranici teenagera, nevadí mi vracet se v čase a i já rád sáhnu po young adult příběhu. Spousta young adult knih je tak trochu tupých a předvídatelných. Ani Smrtná zima neoplývá kdoví jak složitou zápletkou a originalitou, všechny tyto příběhy jsou si podobné jako vejce vejci, ale v případě Smrtné zimy mi to ani moc nevadí.
Jak říkám, blíží se Zima a já Zimu nemám rád. I v téhle knize se blíží Zima a ani tam ji nikdo nemá rád. Bojím se setmělého lesa, protože věřím, že v něm žijí tvorové, kteří lidský rod moc nemusí a i v téhle knize jsou lesy obývané tvory, kterých se zdejší lidé bojí. Je to příběh předvídatelný a vlastně nepřekvapující, ale je vyprávěný se zápalem a s citem.
Emmeline není superholka, která zvládá vše levou zadní, ale také není ufňukanou slečinkou, která omdlévá při pohledu na polonahého kamaráda. Prostě je to hrdinka, kterou byste v takovém uzavřeném světě očekávali. Holka, která se bojí, ale která také svůj strach umí překonat.
A autorka umí psát čtivě a v takovém rytmu, že rádi zůstanete v teple, s kávou či kakaem po ruce a necháte se unést tou hrou, kdy se budete tvářit příjemně překvapeni, ikdyž jste celou tu zápletku měli prokouklou už od samého začátku. Protože podzim je ideální čas na pohádky a tahle pohádka pro mladé dospělé není tak špatná, jak se na první pohled může zdát ... a já se opravdu těším na další díl ;-)

Smrtná zima
Napsala Kate A. Boormanová,
z anglického originálu Winterkill přeložila Markéta Polochová.
Vydal HOST - vydavatelství, s.r.o. v roce 2015
První vydání. Počet stran 368
K zakoupení na http://nakladatelstvi.hostbrno.cz

pátek 13. listopadu 2015

David Nicholls .:. Tři na cestě

Tahle kniha mě dostala.
Se vším všudy. Dotkla se něčeho tam uvnitř mě, oslovila mě a připoutala k sobě.
Skoro každý den mě probudila o hodinu dříve než obvykle a pozvala na snídani ke kávě a ke svému vyprávění. Vytvořila pro mě zvláštní část dne, která normálně neexistuje, jen pro to, abych mohl sedět v křesle, kočky na klíně a hlavu ve světě, který je mi tak podivně blízký.
Ani ne tak obsahem, jako spíše myšlenkami.
Setkal jsem se zde totiž s myšlenkami muže, manžela a otce, který o sobě vypráví tak intimně a bez příkras, tak moc upřímně, že jsem měl velké chutě vzít si žlutý zvýrazňovač a označovat si věty, se kterými souzním.
Tak moc jich tam bylo, tak moc mě oslovovaly.
Ne, nejsem stejný, jako hlavní hrdina. Jen mám dost často podobné myšlenky, někdy jsou to jen náznaky strachu a obav, někdy jsem šel jen okolo, ale cítil jsem tu chuť pocitů.
Ta kniha je moc krásná, přestože vypráví o konci jednoho společného života a vypisuje se z chyb, kterých se otec může dopusti ve vztahu ke svém synovi a kterých se manžel může dopustit v přístupu ke své manželce. Je to příběh rodiny, která vznikla ve vzájemné lásce, ale pomalu končí následkem dlouhých let obyčejného života.

Vypráví o tom, jak jedné hluboké noci probudí manželka svého manžela a oznámí mu, že jej chce opustit. Že už takto nemůže dál žít, že ve svém životě musí něco změnit. Miluje jej, ale už s ním nechce být.
Dospívající syn odchází na školu a z domova, před sebou mají domluvené společné rodinné prázdniny v Evropě.
"Neopouštím tě hned, uskutečníme naší poslední cestu, užijeme si ji a pak se uvidí."
A tak jedou. S tím vším v hlavě.
O cestě nám vypráví manžel a otec. Manžel, kterého chce opustit manželka a otec, kterého nenávidí syn.
Trochu moc špatného na jednoho muže, přesto je vyprávění citlivé a laskavé. Poutavé a barevné.
Před čtenářem se postupně rozvíjí příběh jedné obyčejné rodiny a lásky, kde každý má v sobě své drobné křivdy, své šťastné okamžiky a své malé krůčky vedle.
Žádná velká dramata, jen okamžiky, které se můžou stát i vám. Někdy prostě člověk musí dostat pomyslnou pěstí mezi oči, aby se na svůj dosavadní život mohl podívat bez příkras a zpětně zhodnotit, kde všude udělal chyby.

A právě toto se autorovi knihy daří bez sebemenšího zaváhání. Dovoluje svému hrdinovi, aby si promítnul svůj život bez příkras a tak nějak hezky lidsky si uvědomil svoje omyly a přešlapy.
Nevím, zda knihu dokáže ocenit mladý svobodný čtenář, který je na začátku své životní cesty, ale jsem si naprosto jistý, že ji ocení čtenář, který již pár let v maželství žije a vychovává své vlastní děti.
Narazí zde totiž na sebe, ikdyž se mu může zdát, že o něm příběh přeci není. Protože svým způsobem o něm vlastně je. Je o každém manželství. Je o každém rodičovství. Lidé jsou si ve své podstatě opravdu hodně podobní a dělají stejné chyby a prožívají obdobné štěstí. Žijí podobné životy.
Toto je kniha o životě. O naprosto normálním a běžném životě ... který žiju já a který žijete i vy.
A i vám někdy může partner jedné noci říci, že vás opouští ...

Tři na cestě
Napsal David Nicholls
Z anglického originálu "Us" přeložila Dominika Křesťanová.
Vydalo nakladatelství Argo roku 2015
Vydání první, 372 stran
Knihu můžete zakoupit na www.dobre-knihy.cz